Kapitola 1, Pochod smrti

Pochod smrti

Řetězy a pouta při každém kroku rytmicky řinčely a jejich délka mi víceméně diktovala, jakou rychlostí smím jít. Snažil jsem se nevnímat, v jaké pozici se nacházím, a plně jsem se soustředil na své sebevědomé vystupování. Vidět mě a odmyslit si ty kovové ozdoby, nikoho by ani nenapadlo, že jsem vlastně vězeň.

Už od Bifrostu jsem měl působivou eskortu plně ozbrojených Ásgarďanů, kteří mě doprovázeli celou cestu až do paláce. Pěšky. Najednou, když jsem neměl svého koně, přišlo mi takové cestování moc zdlouhavé a nudné. Chlácholil jsem se myšlenkou, že se budu moci pořádně připravit na rozhovor s Ódinem, který mě čeká, ale ještě předtím mě čekalo jedno nemilé překvapení.

Ono se něco slaví? byla moje první myšlenka při pohledu na davy lidí, které se shromáždily na ulicích. Počítal jsem, že u Bifrostu mě Thor předá do rukou strážců a ti mě odvedou do paláce, zatímco on sám se vydá napřed, aby uložil Tesseract do pokladnice. Tím, co bude mezi Duhovým mostem a Všeotcem, jsem se nezabýval. A to byla chyba.

Na první Ásgarďany jsem narazil už na konci Bifrostu a stačil jediný pohled do jejich tváří, aby mi všechno došlo.

Od té doby, co jsem opustil Ásgard, jsem se o svou reputaci vůbec nestaral. Měl jsem dost starostí se záchranou vlastního života, všemožným plánováním a dobýváním, že mi bylo cizí názor úplně ukradený. Ale možná neměl být.

Ásgardský lid se přišel podívat na svého úhlavního nepřítele, mrazivého obra, kterého tak velkoryse přijali mezi sebe, ale on je podvedl a pokusem o ovládnutí jedné z planet Devíti světu ohrozil jejich mír. Přišli si prohlédnout zrádce na jeho poslední cestě, protože mě – jak věřili – stihnete nejvyšší trest.

Tohle byl můj pochod smrti. A já si ho chystal pořádně užít.