Kapitola 3, Následky

Následky

Až před vstupem do hlavního sálu mi z úst sundali ten pitomý náhubek. Sice mi nezabránil v tom, abych cestou něco neprovedl, ale zároveň to bylo dost ponižující. Pouta i řetězy mi naneštěstí zůstaly, takže asi tolik k plánu uvrhnout na Ódina kletbu, vyhostit ho na Midgard a sám zaujmout jeho místo. Jak tak nad tím přemýšlím, asi by to stejně nevyšlo...

Až před vstupem do hlavního sálu mi z úst sundali ten pitomý náhubek. Sice mi nezabránil v tom, abych cestou něco neprovedl, ale zároveň to bylo dost ponižující. Pouta i řetězy mi naneštěstí zůstaly, takže asi tolik k plánu uvrhnout na Ódina kletbu, vyhostit ho na Midgard a sám zaujmout jeho místo. Jak tak nad tím přemýšlím, asi by to stejně nevyšlo...

Co se cesty sem týče, nejprve jsem se ovládal, abych nepoužil magii a tím se nevyčerpával – nehledě na to, že si všichni mysleli, že mi v čarování runy zabrání –, ale nakonec už to nešlo. Z plánovaného teatrálního příchodu do paláce se stávala fraška a to jsem nemohl dopustit. Nebyla náhoda, že strážcům vzplály zbraně stejně rudými plameny, jaké jsem měl v očích, a na cestě, po níž jsem prošel, zůstávaly spálené stopy. Vidět zmatek, ale zároveň respekt v jejich tvářích mi dávalo jistotu, že na mě jen tak nezapomenou. Povedená show, nemyslíte?

Sice to byly jen slabé iluze, škoda, ale ne nadarmo mě znají i jako boha ohně. Kouzla tohoto živlu jsem ovládal ještě dříve než své iluze a rozhodně jsem na svého dávného koníčka nezapomněl.

Zrovna když jsem si říkal, že se k ohnivé magii zase vrátím, přejel mi mráz po zádech. Byl to šestý smysl mága, který mi už několikrát zachránil život, ale teď mě pořádně vyděsil. Co je špatně kromě toho, že jsem v železech a čeká mě soud?

Stačilo pár kroků do sálu, aby mi to došlo. Ódin sedící na svém trůnu byl, nepočítaje strážné, sám v celé místnosti.

Sám. Nic mi nenahánělo větší strach než absence matky a bratra, protože oni byli ti jediný, kdo mohl otcův hněv zmírnit. To, že je sem nepustil, aby ho neovlivnili, byla jasné známka toho, co se mnou chystá.

Ignorovat bušící srdce a chovat se naprosto uvolněně se lehce řekne, ale hůř udělá. Jenže mně nic jiného ani nezbývalo, když jsem v doprovodu řinčení okovů kráčel skrz prázdný sál. Padnout na kolena a prosit o milost prostě nebyl můj styl.

Ale bezstarostný smích ano. „Nechápu, proč děláte takový povyk.“ K podpoření svých slov jsem zazvonil řetězy o sebe. Zvuk se nesl sálem a vracel se v ozvěnách.

Ódin se ani nepohnul. „To skutečně necítíš tíhu svých provinění? Všude s sebou přinášíš jen válku, zkázu... a smrt.“ Chladná odměřenost mi nedovolila číst z jeho tváře. Co má za lubem?

„Na Midgardu jsem pozemšťanům chtěl vládnout jako shovívavý bůh. Jako ty tady.“

„Nejsme bohové. Rodíme se, umíráme, žijeme stejně jako lidé.“

„Jen o pět tisíc let déle..." nemohl jsem si odpustit.

„Ta tvoje věčná posedlost trůnem.“

Doufal jsem, že bychom se mohli tématu ásgardského následnictví vyhnout, protože to pro mě bylo pořád dost horké téma, na které jsem měl rozporuplné názory, ale klid mi nebyl přán.

Chtěl jsem to prostě přejít, ale věděl jsem, že musím nějak zareagovat. Tón jeho hlasu byl tak výsměšný, až se mi začala vařit krev v žilách. „Mám na něj nárok!“

„Měl jsi nárok jen zemřít!“ Podvědomě jsem stiskl čelist. Tohle bylo mnohem, mnohem horší téma.... „Jako dítě, odhozený na tom zmrzlém kameni. Kdybych se tě neujal, nebyl bys tady a nemohl mě nenávidět.“ Odolal jsem nutkání si pohrdavě odfrknout. To ode mě chce poděkování? Začínal jsem mít podezření, že touží vidět, jak prosím na kolenou.

Vrátil jsem se ke svému příznačnému úsměvu. Dokonce jsem si dovolil pár kroků vpřed v doprovodu své eskorty i kovového řinčení. „Jestli mám být popraven, tak to prosím proveď rychle. Ne, že bych tyhle rozhovory neměl rád, ale... Nemám je rád.“

„Ne.“

Nebyl jsem si přesně jistý, proti čemu odporuje. 

A právě tehdy vyložil Všeotec všechny karty na stůl. Ten největší trumf si schovával až na velké finále. „Tvá provinění jsou příliš velká a sahají výš, než si myslíš. Je nezbytné, abys za své činy nesl následky.“

Zpanikařil jsem. Teď už mi bylo jasné, kam tím míří. Podpora Friggy nebo Thora by mi snad pomohla, ale jejich absence pro mě hlásala definitivní konec. Ale já se nechystal vzdát bez boje.

Nedělal jsem si iluze, že mi odpustí – nebylo taky co odpouštět –, ale čekal jsem vězení nebo popravu. To, co pro mě připravil, bylo mnohem, mnohem horší, než vyhlídka na smrt.

„Není to přehnané?“ Chabá obrana, já vím, ale když balancujete na hranici smrti, není moudré dělat vlny. „To ze mě máte takový strach?“ To už bylo lepší. Snažil jsem se Ódina vyprovokovat, aby měl potřebu mi sám dokázat, co si o mém chování myslí.

Bylo to marné. „Ne, Loki, to opravdu ne.“ To měl být úsměv? On se snad ještě baví! „Ale je něco jiného tě potrestat a něco jiného napravit.“ Nakonec se ta grimasa ukázala jako truchlivé gesto. Jako by svého rozhodnutí litoval, ale můj smysl pro humor ho pobavil a on se pokusil usmát. Ódin nebyl nikdy dobrý lhář. Chytrý a i trochu vypočítavý ano, toho jsem jasným důkazem, ale podvodník nikdy. „Všechny tresty, co vesmír zná, jsou na tvou magii krátké. Existuje vhodnější způsob, který odčiní tvá provinění. Soud Yggdrasilu.“

Poslední slova si mohl opustit, stejně už mezi námi visela ve vzduchu.