Kapitola 38, Začíná to být záhadné

Začíná to být záhadné

„Jak jako objevil? Snad přistál, ne?"

„Nikoliv, pane. Pravděpodobně se jedná o teleportaci."

Jako jeden muž – ve skutečnosti jako jeden tým – jsme se vrhli blíž k oknu a marně napínali zrak do tmy, jenže na plošině jsme nikoho neviděli. Ani světla velkoměsta pod námi nebyla tak jasná, aby osvítila celý stín.

„Thore? Někdo od vás?" zeptala se Natasha s očima přilepenýma na zahnutou plošinu a já se přistihl, že mi ta změna tématu přinejmenším vyhovuje.

„Ne," zavrtěl hlavou Thor. „Z Ásgardu je možné přijít pouze díky Bifrostu a ten nebyl otevřen, to bych si všiml."

Pečlivě jsem sledoval hru stínů venku. Připadal jsem si jako lovec, který číhá na kořist a čeká až –

„Někdo tam skutečně je," hlesl jsem a Thor přikývl. Ve tmě se zaleskla čepel.

„A je ozbrojený," přidal se Steve.

„Narozdíl od nás," zamračila se Natasha. V tu chvíli, jako by to snad byl rozkaz, se Steve, Clint a Natasha rozběhli pryč, v patách jim byl Bruce. Thor zvedl ruku do vzduchu, ale zase ji poslušně sklonil, když Tony začal vřískat: „Ne! Neopovažuj se!", a tak Thor odběhl taky.

Zůstali jsme tu s Tonym sami. Ten se velmi úporně dožadoval obleku, ale JARVIS ho podezřele klidně informoval, že na jeho oblek bude k dispozici až za deset minut, protože právě na něm provádí údržbu. V tu chvíli mi to z JARVISovy strany přišlo jako ten nejhorší způsob, jak držet Tonyho dál od potíží.

Než jsem se nadál, Tony se vrhl k baru a chytil hrdlo lahve, ze které si ještě před chvílí Clint naléval a přikrčil se. Rukou mi dal znamení, ať zůstanu, kde jsem.

Tak jsem zůstal stál uprostřed místnosti a sledoval temnou blížící se postavu. Svižnými jistými kroky překonávala plošinu a blížila se ke mně. Čím blíž byla, tím lépe jsem si ji mohl prohlédnout.

Za prvé, podle chůze to byl muž.

Za druhé, měl na sobě tmavý plášť ke kolenům s kápí zakrývající mu obličej.

Za třetí, v jedné ruce svíral masivní obouruční meč s širokou čepelí.

No paráda – obouruční meč! To mi tak scházelo, pomyslel jsem si. Tony, třeštící na něj oči ze svého úkrytu, zřejmě došel ke stejnému závěru a schoval se úplně celý.

Neznámý už vcházel do místnosti a Avengeři nikde. Nerozhlížel se, šel přímo ke mně.

„Norny kiitos, olet elossa!" vykřikl a stáhl si kápi.

Mlčky jsem zíral na mladého kluka – mohlo mu být asi tak dvacet, ale rozhodně ne pětadvacet – s nepřirozeně ohnivými vlasy a jasnýma rezavýma očima. Alabastrová kůže na světle vrhala perleťové odlesky.

Je to emzák, bleskly mi hlavou Tonyho slova.

Neznámý ne-pozemšťan rychlým nacvičeným pohybem ruky ukryl meč do pouzdra na zádech a překonal poslední centimetry, které nás dělily.

Nezmohl jsem se na slovo, když si mě přitáhl k objetí. Byl o necelou hlavu menší, takže jsem měl jeho vlasy přímo v obličeji. Jejich vůně mi připadala podivně známá.

Za barem někdo nevěřícně vykvikl. Avengeři nikde.

„Díkydíkydíkydíky," mumlal mi neznámý do ramene. Sláva, mluví i po našem, pomyslel jsem si. „Měl jsem takový strach! Nemohl jsem tě nikde najít a ty jsi... No to je jedno, hlavně že jsi v pořádku."

Když jeho paže opustily můj pas, chytil mě za ruce a pevně stiskl. „Hledal jsem tě snad všude! Dělal jsem všechno, co jsi mě naučil, ale nic. Snažil ses schovat, nebo co? Musel jsem stopovat Thora z Ásgardu, abych tě konečně našel a –" Vzhlížel ke mně s jiskrou v očích a zřejmě mu vůbec nevadilo, že nic neříkám. Nějak jsem neměl to srdce ho zastavit a zeptat se, kdo že vlastně je.

„Nemám tušení, jak jsi to udělal, ale už to nikdy, nikdy, NIKDY nedělej, jasný? Rozhodně ne beze mě! Celá ta věc s dobýváním Midgardu byla blbost, o tom se mnou nediskutuj, ale teď se to celé ještě zhoršilo."

Za barem něco zašustilo, Avengeři nikde.

Neznámý, kterého jsem očividně znával, přede mnou uhnul pohledem a jeho stisk zeslábl. Jako kouzlem se vytratilo veškeré jeho nadšení a na prázdné místo nastoupily obavy. „Sledoval mě, kamkoliv jsem šel," promluvil tiše a nervózně. „Nevím, jestli už to zjistil, ale musíme spěchat. Nebyl jsem zrovna nenápadný. Omlouvám se. Nepřemýšlel jsem." Zhluboka se nadechl a znovu ke mně zvedl oříškový pohled.

Neměl předtím oranžové duhovky? zamyslel jsem se.

„Co tu vůbec děláš? Vrátil jsi se pro žezlo, že ano?" zeptal se a já nevím, co bych mu býval odpověděl, kdyby ho Tony nevzal zezadu lahví po hlavě.

Neznámý se mi sesunul k nohám a v tu chvíli se objevili Avengeři.

Nejdřív dovnitř vtrhl Thor a než se stihl rozkoukat, dorazil i Steve s Clintem a Natashou v těsném závěsu. Plně vyzbrojeni a připraveni vrhnout se na jakéhokoliv útočníka. Post festum – s křížkem po funuse.

Sklonili zbraně, jakmile si všimli ležícího těla, střepů a Tonyho s tím, co zbylo z lahve, v ruce.

„Co se tu stalo?"

Tony třeštil oči na neznámého a k odpovědi se neměl. Chtěl jsem to vzít za něj, ale dostal jsem ze sebe jenom: „Eeeem?"

Natasha s námi zjevně ztratila trpělivost a chtěla to z nás začít páčit násilím, ale Steve trval na tom, že nejdřív musíme vzít mladíkovi v bezvědomí všechny zbraně, kdyby se náhodu probral.

Tony stojící nejblíž se stále k ničemu neměl. Ve tváři se mu promítalo hluboké zamyšlení. Steve se činil – položil na nízký stolek dvojici pistolí, několik zásobníků, dva krátké vrhací nože, dvě delší dýky a meč s kratší čepelí. Hotová chodící zbrojnice.

Zabýval už jen obouruční meč v pouzdře na zádech, ale Steve si s ním ne a ne poradit. „Thore, pomůžeš?"

Thor odložil několik listů papíru, které našel v cizincových kapsách, a přispěchal na pomoc. Jenže meč z pouzdra nevytáhl.

Někdy v tu chvíli jsem si uvědomil, že levou ruku svírám v pěst. Cítil jsem na dlani zvláštní pnutí, jako by mě někdo neviditelný dotýkal. Silou vůle jsem uvolnit prsty a přinutil jsem se místo paranoie začít dělat něco užitečného.

Připojil jsem se ke svému týmu, který se marně snažil vytáhnout z pochvy zbraň velkou jako její majitel. Očekával jsem odpor když jsem sevřel jílec, ale ten se mi bez protestů poddal. Byl lehký, takže jsem mohl tasit majestátní meč jedinou rukou a už mi nepřišlo nemožné, že ho sám jeho majitel zvládl nést v jedné ruce.

„Jak jsi to krucinál udělal? Vždyť váží snad tunu!" vztekal se Clint.

„Je překvapivě lehký," odpověděl jsem, protože mě nenapadlo co jiného říct.

Prohlížel jsem si čepel, na níž bylo vyvedeno nesčetné množství malých symbolů a klikyháků. Dotkl jsem se čepele bříšky prstů, jen tak ze zvědavosti. Nenapadlo mě, že pod mým dotek začnou zářit a pulzovat. Thor se zamračil.

Bruce se přestal snažit vypáčit cokoliv z nezvykle zamlklého Tonyho a místo toho začal také zkoumat zbraň. „Co to je?"

„Magické runy."

Zvedl jsem pohled k Thorovi. Už zase držel v ruce ty papíry a mračil se na ně čím dál víc. Clint se k němu připlížil zezadu a vytrhl mu je. Nejdříve si zvědavě prohlížel úlovek, ale pak je zase vrátil. „Neumím mimozemštinu," odfrkl si.

„To je stará ásgardština," odvětil Thor bezbarvě.

„Aha! Takže je to Ásgarďan!"

„Není, tím jsem si jistý," odporoval Thor. „Navíc ani já neovládám starou ágardštinu na takové úrovni. Obávám se, že jediný, kdo se jejím studiem kdy zabýval, je Loki."

Odložil jsem meč mezi sbírku zbraní na stole. „Já?"

„Ano. Ten jazyk je mrtvý, na Ásgardu jím už nikdo nemluví. Matka ho ovládá jen částečně a otec pouze ví, že existuje. Navíc," zamával papíry, „tohle je tvoje písmo."

Vzal jsem si od něj papíry a listoval jimi. Měl pravdu, byly to poznámky psané mou vlastní rukou a jen sem tam je narušilo pár slov cizího rukopisu.

Opřel jsem se zády o barovou židli a v náhlém popudu četl nahlas: „Palaa, liekit, palavat. Päästä eroon esteistä, lämmitä sieluni."

Židle, o kterou jsem se opíral, vzplála a v okamžiku lehla popelem.

„Sakra. Takže je taky čaroděj," konstatoval Clint kysele. Kromě něj to nikdo jiný nekomentoval. „No to máme fakt nadějné vyhlídky."

Sotva pár vteřin jsme tiše přemýšleli, když se ozval Tony.

„Je to on," řekl najednou.

Jako na povel jsme se k němu všichni otočili. Kousal se do rtu, ale zároveň budil dojem, že se právě o něčem důležitém rozhodl.

„Kdo?"

Tony mlčky ukázal na krev, která vytekla z rány na hlavě neznámého. Byla modrá a na světle odrážela stříbrné paprsky.

„Ten, koho jsi zachránil. Ten F-něco."

Nebylo nutné to rozvádět. O návratu několika ztracených vzpomínek všichni už dávno věděli.

„Alespoň víme, že tě zná," ozvala se Natasha, netuše, co se tu ještě před chvílí odehrálo. Až doteď měla práci s pouty, která vzala bůh ví odkud a kterými ozdobila mladíkova zápěstí. „A že tě možná nechce vidět mrtvého."

Tony zakroutil hlavou. „Máme tu větší problém," řekl a bradou ukázal na ležícího. „Zmínil New York a já se obávám, že by se historie mohla opakovat.“

Tak.
F____ je první z několika postav, které jsem speciálně pro tenhle příběh vytvořila. Jeho příchod je, ehm, poněkud teatrální, ale přesto doufám, že si brzo získá vaše <3.