Nepřátelská návštěva

Na postavy nevlastním žádná práva. Příběh je fikce a nevznikl za účelem zisku. Na přidané obrázky nevlastním žádná práva. Všechny grafické přílohy patří svým autorům.

Prolog

Mohlo to skončit láskou.

Mohlo to skončit svatbou.

Mohlo to skončit pohádkovým „šťastně až navěky".

Ale neskončilo.

Část první, PŘIŠEL JSI DO MÉHO ŽIVOTA...

Začalo to jako každý den, kdy Sherlock nevyšetřoval. Příchody klientů se časem zredukovaly a teď, kvůli neustávající bouřce, stagnovaly na nule. Pokusy a výzkumy byly jediným záchranným kruhem z oceánu nudy, ale ty se postupně z původně výstředních staly život ohrožujícími.

Jejich tvůrce Sherlock Holmes se během jedné průtrže mračen, doprovázenou burácením hromů a září blesků, rozvaloval v křesle a testoval jeden ze svých výtvorů. Látka, jejíž odborný název by byl stejně dlouhý jako současný maraton nevlídného počasí, proudila ze skla stříkačky přímo do jeho žíly. Praskání v krbu a bubnování kapek oznamovaly, že ještě úplně neztratil vědomí, ale šepotavý hlas v jeho mysli nebyl skutečný. Byl někde mezi bdělostí a snovým nevědomím.

„Takže takhle ty si krátíš čas beze mě."

Sherlockovi chvilku trvalo, než si uvědomil, že to nebyl hlas v jeho hlavě. Tenhle byl mnohem hlasitější a mnohem bližší. A hlavně – o něm si zakázal snít.

S ledovým klidem otevřel oči a viděl. Stál před ním – se stejně nezaujatým výrazem, se stejnou jiskrou v očích a snad i ve stejném obleku. Stál před ním jeho nemesis, Jim Moriarty.

Byly to sotva dva měsíce, co je nechal odejít z Bristolského bazénu. Jen tak, bez následků.

První týden po něm Sherlock pátral dnem i nocí – bez výsledku. Byl dobrý.

Dalších čtrnáct dní hledal po celém Londýně v tisících různých přestrojení – bez účinku. Byl vážně dobrý.

A nakonec to vzdal. Nebylo to nejsnazší, ale musel prostě počkat, až udělá nějakou, sebemenší chybu – bez efektu. Byl nejlepší.

A teď tu před ním seděl v křesle. Bez jakýchkoli emocí. Dedukoval? Přemýšlel? Čekal?

Matně si uvědomil, že je jeho pravá ruka prázdná. Injekční stříkačku, kterou do sebe vpravoval zklidňující sedativum podle vlastního receptu, teď třímal Jim mezi dvěma prsty. Vypadalo to, jako by se jí štítil. Nebo nechtěl zanechat otisky...

„Zajímavé," řekl, aniž by o ni zavadil pohledem. Sherlockovi chvilku trvalo pochopit, že tím nemyslí obsah lékařského nástroje, ale jeho samotného.

Celou dobu ho propaloval očima a teď už bylo jasné, že dedukoval.

Odhalit složení „neznámé látky" bylo snadné. Spolu s příznaky, které byly na jeho uživateli přímo do očí bijící. Rozšířené zornice, pomalé pohyby, snaha zůstat koncentrovaný a váznutí dedukčních schopností. V tomhle stavu bude mít Sherlock problém určit, zda sní nebo bdí, a to mu hrálo do karet. Ale nebyl z toho zároveň i trochu smutný?

„Přišel's." Slova mu vázla v krku a ani kamenná maska na jeho tváři to nezakryla. Jaká byla příčina – zda droga nebo emoce – to zůstalo záhadou.

Jim se zazubil a Sherlock poprvé v životě děkoval Bohu za to, že se z jeho strany dočkal nějakých emocí. „Nemohl jsem odolat." Sherlock mu oplatil úsměv. Značně krkolomný a dřevěný, ale úsměv to byl. „A navíc – " Při těch slovech se s pohledem upřeným do jeho očí předklonil. Sherlock vzdal snahu cokoliv dedukovat. Droga účinkovala přesně tak, jak si to předtím přál, ale teď ji v myšlenkách proklínal. On chtěl přemýšlet! „– jsem se ani pořádně nerozloučil," dokončil Moriarty.

„Ne," hlesl Sherlock slabě.

Jestli měl na mysli „Ne, to tedy nerozloučil." nebo „Ne, nechci se loučit." Jim nevěděl, a to ho žralo zaživa. Účinky sedativa neumožňovaly Sherlockovu organizmu projevit žádné podněty pro dedukci, ale zároveň bylo nesmírně zajímavé vidět, jak je bezmocný. Zabít ho v takovém stavu by nebylo žádné vítězství.

Jim se kvůli tomu na Sherlocka trochu zlobil, protože tahle hazardovat se svým životem mohl jenom v jeho přítomnosti. Což se teď naštěstí dělo, takže k zlosti nebyl důvod.

Jak se mu napjaly svaly, viděl jasně, ale žádný pohyb z toho nebyl. Zda se k němu chtěl také naklonit, nebo vstát a odejít, netušil. A to bolelo.

Jim se v duchu okřikl. Teď přece necouvne! Vždyť nejistotu a strach si dává k snídani!

Znovu se naklonil blíž k bezvládnému Sherlockovi. Vstal z křesla a pomalu překonával vzdálenost, která je od sebe dělila. Už skoro –

V kapse mu zavibroval telefon a vzápětí se ozval zvuk otevíraných dveří. Jim se zarazil a zavrčel, ale Sherlock nijak nereagoval. Až když příchozí promluvil na jistou paní Hudsonovou, Sherlock ho po hlase poznal a obrátil oči v sloup.

Přístroj znovu zavrněl. Nemusel se na zprávu ani podívat, aby věděl, že přichází John. Sedl do do křesla naproti Sherlockovi, ale ještě předtím se své oběti otřel špičkou nosu o tvář. Ruměnec, který se na Sherlockově tváři objevil, ho sice pobavil, ale doufal v něco lepšího.

John vešel do pokoje ve chvíli, kdy už měl Jim přehozenou jednu nohu přes druhou. Injekční stříkačka se schovávala v záhybu křesla. „Sherlocku, představ si – "Jeho pohled padl na Jima a po tváři se mu prohnala směsice emocí.

V jednom okamžiku zmizel v bočních dveřích, aby v tom druhém seznámil hosta s hlavní své armádní zbraně. I když to byl velmi rychlý čin, Sherlock a Jim si stihli vyměnit otrávený i pobavený pohled. Ten první, zakončený obrácením očí v sloup, byl od Jamese. Od Johnova příchodu zachovával ledový klid a ani tváří v tvář hlavni si nepokazil sekvenci.

Nikdo nic neříkal.

John, pátraje v Sherlockově tváři, se dožadoval vysvětlení, ale ten se díval na Jima, který měl oči jen pro tu zbraň. „Řekni si mu něco," říkal ten pohled. „Tohle mě taaak nudí!"

„Johne, dej to pryč." Sherlock byl skvělý herec. Po účincích drogy neměl v hlase ani památky.

„Ale Sherlocku! "

„Poslechni svého pána," dráždil ho Jim.

John nabil. „Drž hubu!"

„Johne, prosím." Jmenovaný se dlouze zadíval na nereagujícího rivala, ale naléhavost v Sherlockově hlase ho přinutila sundat prst ze spouště. Se zaťatou čelistí obešel jeho křeslo. Protože měl Sherlock líně položené ruce a nevypadal, že by se to chystal změnit, položil mu zbraň do klína.

Obešel ho a rukama se opřel o opěrku. „Co tu dělá?" zeptal se šeptem.

„Je to host."

„Nikdo ho nezval."

„Já ano."

„Ty? Zešílel's?!"

„Říkal jsi, že bych se měl socializovat."

„A tys mě poslechl?"

„Víceméně. Dal mi číslo, vzpomínáš? Tak jsem to prostě zkusil."

„To si děláš srandu? Ty sis to číslo nechal?"

Na to už se mu nedostalo odpovědi, pouze Jimův smích ho vyprovázel ze dveří.

Část druhá, ...PAK JSI MI ZLOMIL SRDCE....

Johnův příchod všechno zkazil. Nejen, že Jim ztratil nit, Sherlock se ještě k tomu začal probírat! Poznal to podle ustupující černoty zorniček, které začaly reagovat na světlo přesně tak, jak by u čistého člověka měly. Najednou bylo tak snadné ztratit se v jeho azurových očích.

Nejsou dokonale modré, uvědomil si. Mají v sobě zelené flíčky, které modř jeho očí někdy úplně pohltí. Z Bristolu odcházel s jistotou, že má emeraldové duhovky, ale teď pochopil, že za to mohla hra světel vodní hladiny. Zjistit, že Sherlock Holmes není dokonalým, pro něj byla novinka. Ovšem když se nad tím tak zamyslel, ta chyba byla dokonalá...

Když přestal básnit, všiml si, jak si ho Sherlock prohlíží. Dedukoval? Ne, to nebylo možné. Je ještě příliš brzy -

Střed jeho zájmu naklonil hlavu. Ne dopředu, jak si to Jim přál, ale do strany v tázavém gestu.

Ptal se očima. Proč jsi najednou přišel? Nechtěl jsi, abych tě našel, tak proč jsi teď tady? Co za hru to hrajeme? Jaká jsou pravidla? A jsem teď na řadě?

Jim zahnal veškeré rozptylující myšlenky. Teď, nebo nikdy! Soustředil se na důvod, proč přišel, a začal odpočítávat. Tři... Znovu se ujistil, že nemá jinou možnost. Dva... Ignoroval smutek tisknoucí mu hrdlo. Jedna... Vstal a vzal do své dlaně Sherlockovu tvář.

Jeho oběť se pokusila něco říct, ale on ji umlčel. Ne polibkem, ale svým ukazováčkem, který mu přitiskl na rty. Byly chladné, ale jemné.

„Nemusíš nic říkat. Všechno, co chceš říct, mi už prolétlo hlavou." Nebyla náhoda, že řekl zrovna toto. Svá slova si pamatoval dost jasně a v lehké úpravě zněla pořád stejně dobře. I pravdivě. „Oba dva to víme, Sherlocku, víme, co se musí stát, ale někdo ten krok už musí udělat. A že to budu zrovna já? Tobě by to zlomilo srdce, ale já už dávno žádné nemám." Lež. Zběsile mu tlouklo v hrudi, aby se připomnělo, ale hlas rozumu byl silnější. „Jsme si až moc podobní. Ne, drahý, my jsme stejní a to je to, co nás rozděluje. Nedokážeme bez své práce žít, a proto nemůže být spolu. Zničilo by nás to." Pravda řečená nahlas bolí. A nevěřte nikomu, kdo tvrdí opak, protože pokud to nikdy neokusil na vlastní kůži, neví, o čem mluví. Dokud žili ve lži, mohli předstírat, že všechno bude fajn, ale když si přiznali pravdu, jejich svět se začal hroutit. „Proto jsem teď tady - abych to ukončil, protože vím, že čím déle to trvá, tím víc tě to potom bude bolet." Hrát si na soucit a ohleduplnost bylo lepší než přiznat, že na tom pak bude stejně. „Jsi anděl, můj Sherlocku, a patříš do nebe." Milionkrát chtěl ve svém monologu přestat. Toužil zapomenout, co je správné, a prostě si Sherlocka vzít jen pro sebe, ale jak se tak koukal do jeho očí a viděl tam svůj odraz, nemohl přestat. Tohle bylo správné a on to musí udělat, kvůli sobě i kvůli němu. „Mohli bysme tuhle hru hrát, ale to by znamenalo, že někdo musí vyhrát. Já bych vyhrát nechtěl - " Protože bych tě pak musel zabít. „ - a ty bys mi to udělat nedokázal." Nedokázal bys mě zavřít do vězení, protože bys ke mně ztratil cestu. „Takhle to musí být." Jim sklopil oči. „Tak je to správné."

Pomalu přesunul svou ruku přes Sherlockův obličej, prsty ho pohladil po rtech až k bradě, ale nakonec ji jen spustil podél těla. Otočil hlavu a chtěl odejít, ale doprostřed hrudníku se mu zabodla hlaveň pistole.

Vrátil se pohledem na Sherlocka, který držel prst na spoušti. Pokus se odejít a já tě zabiju, říkal jeho majetnický pohled a on bez dechu sledoval, jak si ho za kravatu přitahuje zpátky k sobě. Ani ho nenapadlo bránil se. „Správné? K čertu s tím!" zašeptal mu do ucha těsně před tím, než spojil jejich rty.

Jim si to užíval víc než cokoliv. Neskutečně moc si to užíval, a proto ho tak bolelo, když injekční stříkačku ve své druhé ruce vrazil Sherlockovi přímo do krku a celý její obsah mu vlil do žil. Droga zareagovala okamžitě a on už líbal jen bezvládné tělo. Zbraň mu vypadla z ruky.

S trochou štěstí se vzbudí a nebude si nic pamatovat. John mu raději nic neřekne, pomyslel si Jim při odchodu a naposledy se otočil. Tak je to správné. Alespoň jednou v životě nebuď sobec a udělej, co je správné, opakoval si, aby ho snad nenapadlo se vrátit. Doufal, že to vyjde, ale kdyby ne, byl si jistý jednou věcí - za Sherlocka Holmese položí i svůj život.

Epilog, ...A ODEŠEL

Nakonec se stejně stalo to, čeho se tak obávali, ale čemu se prostě nedalo vyhnout, ne s jejich povoláním. 

Znovu se setkali. 

A jeden položil svůj život dřív, než to stihl udělat ten druhý.