Blog TŘI DVA JEDNA

  Čarodějův učeň jako nejlepší film Tak tohle je jeden z mých nejoblíbenějších fantasy filmů. Proč? To vám tak úplně nedokážu říct. Heathers jako nejlepší seriál Tohle mě pobavilo. Fakt. Heathers není seriál jen tak pro někoho, vybíravé jazýčky by to nemuseli skousnout, ale pokud jste viděli film i muzikál -⁠ o nich tu ještě uslyšíte - ⁠je to ta správná volba. Deset dílů, tři Heather a jedna Veronica a věčná otázka: "What's your damage, Heather?" In your eyes jako nejlepší písnička odkaz na YouTube Zpěv Robina Schulze jsem slyšela v rádiu a už ten den jsem měla skladbu v telefonu. Prosím, vyžeňte mi ji z hlavy... "... Now there's nothing left to lose So we're breakin all the rules And they don't know what we know..." Prince of omens jako nejlepší fanfikce odkaz na anglický dabing a  komiks Komiks od WhiteleyFoster dostal zvukovou podobu! Pět dílů amatérsky nadabované fikce ze světa Good omens, Dobrá znamení, je zasazených do Mojžíšovy doby. Desátý ...

Vítejte v nové rubrice s názvem V hlavní roli !   A co tady najdete? Vždy poslední den v měsíci vyjde článek, ve kterém shrnu své nejlepší fanouškovské zážitky (a nejen ty) za celý měsíc. Nebudou to vyloženě recenze, spíš něco vzpomínání na věci, které ve mně za ten měsíc zanechaly nejsilnější pocity. Takže například i když jsem se celý rok těšila, až vyjde tenhle seriál, nakonec napíšu o posledním filmu, co jsem viděla den předtím, protože ve mně vyvolal silnější emoce. A nebo taky ne. 😜prostě v tom pro jednou nehodlám mít žádný systém. Přivítejte chaos! A ještě něco  –  rozhodně nejdu podle trendů!  Těšit se můžete na knížky, fanfikce, filmy, seriály, fanarty, shipy, písničky, slavné osobnosti a tak bla bla bla dál...  Co dodat? Snad jen, že posledního je den D! Poznámka: Veškeré přílohy patří svým autorům.

Začneme od začátku, což ironicky znamená až dvojdílem Šarlatové oči . S eš ráda nebo nerada, že umřel William? Kris: Jsem ráda, že umřel William. * zavrtí hlavou * Proč by jako měl žít? A že ho zabil Albert? Vlastní bratr? Kris: * povzdech * No jako nemusel, ale tak jako... Sice ho zradil, ale měli to udělat trošku jinak. * přemýšlí * Ale zasloužil si to. Nemůžem říct, že si to nezasloužil! Sherlock. Co ty a příchod Sherlocka v Noahticu? Kris: * váhá * Velmi zajímavé. Určitě jsem nečekala, že si tam jen tak přijde. Je nějakej fakt chytrej. No jasně, je to Sherlock. Ale na druhou stranu ten mrtvej týpek měl divnou barvu, tak to prostě vzal od oka.   Aha? * smích * To mě teda nenapadlo. Měl Sherlock zabít toho drožkáře?  Kris: *povzdech* Já nevím, to je těžká otázka. Já si myslím, že asi ne, protože kdo ví, co by se pak stalo. Oni by mu stejně nic neřekli, ne? Bůh ví, co by se stalo, možná by ho taky zastřelili. Podle mě by si moc nepomohl. A John a Sherlock? Kris: No jsou...

A je to tady, konec předobjednávek, odteď už jdeme naostro! PS: Jo, už jsem objednala, teď už jen čekám na naskladnění 😉📗

Kameny Nekonečna Ｌ♢ＫＩ Dozvěděl jsem se o nich před více než rokem způsobem, který jsem tenkrát pokládal za ná hodu. Teď už ale vím, že to k náhodě mělo hodně daleko. Procházel jsem zadní částí  jeho  mateřské lodě, až jsem se dostal na úplný konec a do hangáru. Nikdy jsem tam dobrovolně nešel, nebyl k tomu důvod, ale tenkrát jsem tam prostě byl, i když jsem k tomu neměl důvod. Neměl jsem to tam rád – z výprav se tam vraceli lodě s Titánovými dobyvateli a válečníky, kterým by spíš sedělo označení vrazi a mordýři, a k nim bych se já nikdy dobrovolně nepřiblížil. Možná jsem si to tam chtěl jen obhl édnout a zmapovat terén, prohlédnout si válečné lodě a především únikové moduly, ale třeba taky ne. Snad mě tam zavedlo něco úplně jiného. Tak či onak, tehdy jsem tam byl. Zrovna jsem procházel kolem energetických článků, když jsem zaslechl nepříliš vzdálený šramot a přibližující se kroky. „Ale ale ale!" ozvalo se vesele ze směru jdoucích kroků.  Intuitivně jsem se zastavil a prot...

Epilog, Fenri Nebudu vyprávět, jak jsem ho poprvé potkal. Chtěl bych, vážně, ale nemůžu. Když se naše cesty poprvé střetly, byl jsem v bezvědomí. × Úplnou náhodou, zrovna když se rudovlasý kluk bez jména vracel s úlovkem něčeho k snědku do své skrýše, zaslechl dva členy  jeho  armády, dříve nájemné vrahy, jak spolu ve vedlejší chodbě o něčem vzrušeně hovoří. Jemu to bylo úplně jedno, nejradši by se na patě otočil a zmizel, ale ti dva mu stáli v cestě, a tak se rozhodl za rohem chodby počkat, až odejdou. Neposlouchal je, ale když zaslechl slovo  Ásgarďan , div že nevyskočil ke stropu. Samozřejmě, že o Ásgardu slyšel! Bájný domov vznešených bohů bylo to jediné, čeho se  on  obával! Válečníci a bojovnice valkýry ve zlaté zbroji na okřídlených osminohých koních tvořili neporazitelnou armádu, kterou nikdy nikdo nedokázal porazit. Alespoň tak to vyprávěly mýty. Zbystřil a začal pozorně poslouchat, ale jeho napětí a naděje brzy pohasly. Ne, Ásgard ho nepřišel zachránit...