Prolog, Kameny Nekonečna

Kameny Nekonečna

Ｌ♢ＫＩ

Dozvěděl jsem se o nich před více než rokem způsobem, který jsem tenkrát pokládal za náhodu. Teď už ale vím, že to k náhodě mělo hodně daleko.

Procházel jsem zadní částí jeho mateřské lodě, až jsem se dostal na úplný konec a do hangáru. Nikdy jsem tam dobrovolně nešel, nebyl k tomu důvod, ale tenkrát jsem tam prostě byl, i když jsem k tomu neměl důvod. Neměl jsem to tam rád – z výprav se tam vraceli lodě s Titánovými dobyvateli a válečníky, kterým by spíš sedělo označení vrazi a mordýři, a k nim bych se já nikdy dobrovolně nepřiblížil. Možná jsem si to tam chtěl jen obhlédnout a zmapovat terén, prohlédnout si válečné lodě a především únikové moduly, ale třeba taky ne. Snad mě tam zavedlo něco úplně jiného.

Tak či onak, tehdy jsem tam byl. Zrovna jsem procházel kolem energetických článků, když jsem zaslechl nepříliš vzdálený šramot a přibližující se kroky.

„Ale ale ale!" ozvalo se vesele ze směru jdoucích kroků. 

Intuitivně jsem se zastavil a protože zvyk je železná košile, přikrčil jsem se za energetické články a vyčkával. Naštěstí jsem to nebyl já, koho si majitel hlasu všiml, a mluvil na někoho jiného. 

A pokračoval: „Kohopak to tady vidím? Není to můj oblíbený mistr řemesla?"

Obrátil jsem oči v sloup, už tak nějak automaticky. Takhle radostně hulákat na téhle lodi byl schopný pouze jeden jediný blázen...

„Aliery!" vykřikl jiný hlas, jen kousek ode mne. Alistar, pro přátele Aliery alias dítě štěstěny.

Norny, proklínám to jméno! povzdechl jsem si znechuceně. Znechucení a odpor byly hlavní pocity, které jsem k tomu jménu cítil.

Zároveň jsem si také uvědomil, že ten Alierův oblíbený mistr řemesla je sotva metr ode mne. Byl jsem si jistý, že stojí na druhé straně článků, za kterými jsem se já schovával. Stačilo by se jen hlasitěji nadechnout, aby...

Chvilku spolu mluvili o naprosto nepodstatných věcech. Skagabaar, ten řemeslník, si stěžoval na kvalitu surových kovových tyčí, které chtěl použít na výrobu vnitřního pláště pro trysky na jednu ze stíhacích lodí. Aliery, pro mě samozřejmě Alistar, mu slíbil, že mu ze své další výpravy přinese lepší.

Mohl jsem už dávno zmizet, vyhnul bych se tím riziku, že mě objeví, ale zůstal jsem z jednoho jediného důvodu. No, možná ze dvou, ale že bych chtěl počkat, až bude Aliery sám, a pak se mu pomstít? To bych samozřejmě nikdy nahlas nepřiznal.

Šlo o to, že naše milé štístko se na podezřele dlouho dobu ztratilo a veškeré zmínky o něm se jen tiše šeptaly ze zasvěcených rtů do ucha důvěryhodným. Tušil jsem, že se děje něco velkého, ale Fenri se mi snažil vnutit, že jsem jen paranoidní. 

Nebyl jsem. Aspoň ne v tomto případě. 

Sotva Aliery – ano, nechystám se mu nikdy říct jinak, je to kratší a jeho majitele to slyšet ode mne velmi rozčiluje, což je bod pro mě – zmínil výpravu, Skagabaar, jistě obeznámený s tajemstvím, ztlumil hlas a zeptal se: „A co? Máš ho?"

Díky Norny, že jsem byl tak blízko.

Slyšel jsem Alieryho smích. Musel dělat se vším takové drahoty? 

„Tak máš? Určitě jo!" naléhal na něj dál mistr řemesla a já obracel oči jako o závod, protože, světe div se, Aliery pokračoval v průtazích. Bylo mi jasné, že by byl nejradši obklopen celou svojí smečkou věrných psů, kteří mně a Fenrimu dělali Hel ze života, a nechal se jimi obdivovat. Dostal jsem chuť opustit skrýš a jít to z něj vypáčit. Pěkně ho podržet pod krkem...

Aliery musel přikývnout, protože Skagabaar vykřikl: „Máš!" a pak pokračoval polohlasem. „To bylo přece jasné. Všichni jsme to věděli! Jestli ho má někdo přinést, budeš to ty!"

Aliery se nechal bez protestů velebit a stavět na piedestal, až jsem došel k závěru, že v tom budou pokračovat až do večera. Ale nechtěl jsem odejít. Pořád zbývalo ještě trochu času, než bude Fenrimu divné, kde jsem, nebo jestli se mi náhodou něco nestalo – nebo někdo – a začne mě hledat. A já potřeboval vědět, co to Aliery vlastně má. Na 99 % to mohla být nějaká blbost, ale ta šeptanda mi pořád strašila v hlavě. Možná jsem byl vážně paranoidní? Ale sotva po pár měsících?

Konečně přestali s uctíváním. Ze Skagabaara jsem měl dojem malého plešatého trpaslíka, který musí Alierymu podlézat, aby přežil. A očividně podlézal dobře, když ho směl oslovovat Aliery.

„A jak vypadá?" vyzvídal dál Skagabaar polohlasem.

„Ten Kámen? Je modrý a září, ale jenom někdy. Je zasazený ve zbrani, který vypadá jako něco mezi oštěpem a královským artefaktem. Jeho bývalý majitel," což samozřejmě znamenalo nečekaně zesnulý rukou blonďaté smrtky s culíkem, „ byl prakticky úplně šílený a to jediné, co dokázal říct, bylo Žezlo." Vzrušené zahvízdání posluchače. „Teď už ho má Maw a upřímně si myslím, že z toho nemá moc velkou radost."

„Povídej!" vybídl ho patolízal.

„No dobře," podlehl Aliery snadno. „Byl tam celý Černý řád, když jsem mu ho nesl. Úplně všichni. Ale sotva ho Maw uviděl, poslal nás pryč. Vypadal hrozně naštvaně a šel z něj strach, tak jsme se radši klidili. Co jsem tak slyšel, prý je to kvůli tomu Kameni, že je nebezpečný."

„To doufám! Jak jinak by s ním mohl odpravit polovinu populace?"

Trhl jsem sebou. Co se to tady přímo přede mnou děje? 

„Nezapomínej, že nám jich ještě pět zbývá."

„Máme první, ne? Už jen je vystopovat mělo být nemožné a přesto podívej, my máme první!" Líbilo se mi, jak sdílí své nadšení, jako by byli jeden muž. 

Lež. Vůbec se mi to nelíbilo. Ten fanatismus mi začal lézt na nervy okamžitě.

„Máš pravdu," navázal Aliery, aby měl vždy hlavní slovo. Uměl v tom chodit dokonale, jako by byl od narození pan Populární. „Sesbíráme všech šest Kamenů nekonečna, a pak bude jen stačit, aby lusknul prsty, a naše poslání se konečně stane realitou. Polovina celého vesmíru skončí."

Ještě si spolu zanotovali něco o jejich společné ideologii, a pak se Aliery rozloučil a zamířil za svou smečkou.

Zůstal jsem tam ještě chvíli, poslouchal a zároveň neslyšel monotónní údery kladiva do kovu. Nepotřeboval jsem si dát dvě a dvě dohromady, ani vymyslet plán. Přišlo to samo, nepopiratelné a úplně samozřejmé. Jako rozkaz.

Věděl jsem, že to uděláme. A že Fenri bude souhlasit.

Najdeme je dřív, než oni. Zničíme je. A pro mě za mě, klidně u toho zemřu. Pro vyšší dobro.

Ještě než jsem odešel, vykoukl jsem, abych si prohlédl Skagabaara. Měl přes dva metry, robustní svalnatou postavu a v ruce kladivo větší než moje hlava. Tenhle typ nepodlézá, aby přežil.