Epilog, Fenri

Epilog, Fenri

Nebudu vyprávět, jak jsem ho poprvé potkal. Chtěl bych, vážně, ale nemůžu. Když se naše cesty poprvé střetly, byl jsem v bezvědomí.

×

Úplnou náhodou, zrovna když se rudovlasý kluk bez jména vracel s úlovkem něčeho k snědku do své skrýše, zaslechl dva členy jeho armády, dříve nájemné vrahy, jak spolu ve vedlejší chodbě o něčem vzrušeně hovoří. Jemu to bylo úplně jedno, nejradši by se na patě otočil a zmizel, ale ti dva mu stáli v cestě, a tak se rozhodl za rohem chodby počkat, až odejdou.

Neposlouchal je, ale když zaslechl slovo Ásgarďan, div že nevyskočil ke stropu. Samozřejmě, že o Ásgardu slyšel! Bájný domov vznešených bohů bylo to jediné, čeho se on obával! Válečníci a bojovnice valkýry ve zlaté zbroji na okřídlených osminohých koních tvořili neporazitelnou armádu, kterou nikdy nikdo nedokázal porazit. Alespoň tak to vyprávěly mýty.

Zbystřil a začal pozorně poslouchat, ale jeho napětí a naděje brzy pohasly. Ne, Ásgard ho nepřišel zachránit. Valkýry neudělají tlustou tečku za vším jeho utrpení. Právě naopak.

Jeden z mordýřů se smál, když mu ten druhý vyprávěl o nejnovějším přírůstku do armády - o Ásgarďanu s magickou mocí.

Poslouchal a jak pomalu zpracovával to, co slyšel, sunul se po stěně, až zůstal sedět na studené kovové podlaze. Vážně se to děje? Pokud už se i božský národ přidává na jeho stranu, kam to celé povede? Má svět vůbec šanci vzdorovat?

Zůstal na stejném místě i po tom, co ti dva odešli, a slyšel každé slovo. To není možné, opakoval si stále. To se nemůže dít. Nemůže a nemůže a nemůže!

Nikdy nepřemýšlel nad vlastními pocity - tato vymyšlenost světa ho míjela už od narození - a tak když něco cítil, prostě to cítil a nepotřeboval tomu dávat jméno. Emoce, kterou cítil zrovna teď, pro něj nebyla ničím novým, ale přesto ji v takové síle nepoznal už dlouho. Smrtelně zraněnou naději zadupala do země čirá beznaděj a on to cítil milionkrát umocněné opuštěností.

Úplně zapomněl na jídlo a vodu v brašně, které před chvílí ukořistil, zvedl se a kudy přišel, tudy i odcházel. Chtěl vidět Ásgarďana, který zradil všechno božské, a dal se na jeho stranu.

×

Byl na jeho lodi už nějakou dobu, a díky svým průzkumnickým výpravám si udělal celkem jasný obrázek, kde co je. Věděl, kam se vypravit hledat jídlo, kde se schovat, aby si mohl dopřát trochu klidného spánku, a kam rozhodně nechodit.

Spodní patra patřily na jeho seznamu do té poslední kategorie. Napůl zbořené stěny a stropy sice ještě sloužily a držely jakž takž pohromadě se zbytkem lodě, ale to nebyl ten skutečný důvod, proč byly liduprázdné. Věděl, že ne každý mu slouží dobrovolně. Nesdíleli stejný názor, ale prostě neměli jinou možnost. Smrt, nebo otrok. To poznal na vlastní kůži. I když jich nebylo mnoho, přece jen tu byli. Nezastávali vysoké pozice - žádní válečníci ani vůdčí osobnosti -ale nutné odborné specializace. Technici, inženýři, piloti, vědci ze zbrojařství, ale i kováři a zemědělci. Většinou loajální, výjimečně donucení. A donucování probíhalo právě na těch spodních patrech.

Sám nemohl uvěřit, že se sem vrátil. Tentokrát po svých a dobrovolně, pravda, ale stejně. Proč se neotočí a neuteče odtud o nejdál?

Věděl proč. Šel chodbou dál a dál a míjel zamřížované prostory s bezvládnými těly uvnitř. Většina z nich byla mrtvá. Prostě to přesvědčování nevydržela.

Šel dál a hledal, protože tohle bylo jediné místo, kde ještě nehledal. Byl už na všech patrech, dokonce se proplížil i tam, kde si jeho nejvěrnější z Černého řádu užívají jakéhosi luxusu, ale po Ásgraďanovi ani vidu, ani slechu.

Napůl doufal, že tu bude - znamenalo by to totiž, že mu neslouží. Ale na druhou stranu z toho měl trochu strach - každý kdo tu kdy byl se buď podvolil, nebo... Přemýšlel, jestli vůbec chce vidět mrtvého boha. Neměl by se otočil a odejít, dokud může?

Něco bouchlo. Okamžitě skočil do výklenku ve zdi a přimáčkl se k mřížím.

Někdo promluvil. Býval by zaklel, kdyby ho to někdy někdo naučil, protože znal ten hlas. Ebony Maw.

„Povolí," řekl hlas nejhoršího z Řádu z nepříliš vzdálené cely. „Nakonec všichni povolí."

„Když to říkáš."

Ten hlas neznal, ale kdyby vykoukl, zjistil by, že je to Cull Obsidian. Mawova pravá ruka, slepě věrný posluhovač a bodyguard v jediném ohavném těle. Fenri ho znal jen od vidění.

„Samozřejmě že to říkám!" rozčiloval se Ebony. Fenri ho nikdy neslyšel rozčilovat se. „Nevěříš snad těm pomluvám, že to nedokážu?!"

„Ne."

„Správně." Celá jeho mozková kapacita se právě zabývala scénáři, kterými ho ti dva připraví o život, až ho tu najdou slídit, a tak vůbec nezaregistroval rozmrzelý tón v Mawově hlase. „Nezáleží, jak silnou má vůli, a ani ta jeho magie mu teď k ničemu není. Zlomím ho. Nakonec. Je to jen otázka času."

Další bouchnutí. Tentokrát kovové. Hlasy se začaly pohybovat, naštěstí opačným směrem. „Snaží se stavět si v mysli barikády. Stupidní. I kdyby se mu to povedlo, o čemž v tomhle stavu silně pochybuji, už přede mnou nemá co schovat. Znám každou vteřinu jeho života. Každou vzpomínku. Každou lež. Nemá přede mnou žádné tajemství."

„To zřejmě nestačí. Kdy už se podvolí?"

„Brzy. Ten bastard plameny dlouho nevydrží. Čtu to v jeho mysli."

„A pak si najde své místo v našich řadách."

„Ani náhodou! Postarám se o to, abych ho dostal pod své velení a kdyby náhodou zapomněl, jak přesvědčivý umím být, připomenu mu to." Jak odcházeli, společně se tomu hloupému vtipu smáli.

Ještě chvíli trvalo, než rudovlasý kluk dostal svůj dech pod kontrolu a uklidnil tep všech svých srdcí. A pak, než si to stihl rozmyslet, paklíčem otevřel těžké kovové dveře, ze kterých dvojice z Černého řádu odešla, a vklouzl dovnitř.

×

Chtěl jsem umřít. Vážně moc. Neprosil jsem se o záchranu, a přesto zrovna plula okolo loď těch „samozvaných dobrodinců". Ve skutečnosti to byla parta nájemných vrahů pod vedením jednoho blonďáka s ohonem jménem Alistar, se rozhodl, že okradou to mrtvé tělo plující vesmírem. Jaké překvapení, že jsem ještě žil. A ještě větší, že jakmile jsem jakž takž přišel k sobě, dostalo se jim seznámení s trochou té destruktivní magie.

Ale bylo jich moc. Neměl jsem šanci. A tak se stalo, že mě Aliery za trochu toho zlata a drahých kovů prodal jemu.

Neměl jsem tušení, kdo to je. Vesmír pro mě končil hranicemi Devíti světů a to, co bylo dál, nic neznamenalo. Došel jsem tedy k závěru, že mám tu čest s jedním z toho zbytku existencí, na kterých z hlediska věčnosti zas tak nesejde, a taky jsem se podle toho choval. Chyba, za kterou jsem zaplatit vlastní krví.

Snad jsem jím a tím jeho Černým řádem neměl pohrdat. Nebo jsem neměl vykřikovat, že jsem král Ásgardu? Možná. Určitě jsem ale neměl použít magii, protože než zjistili, že jsem mág, chtěli se mnou udělat krátký proces. Ale jakmile mi z prstů vyšlehl první záblesk, byl můj osud zpečetěn. Ukázalo, že jediný, kdo z celé té sebranky nepoužívá hrubou sílu, ale nadpřirozené schopnosti, je Ebony Maw, takže mají o bytosti s určitým darem nouzi.

Položili mi nůž na krk. Budu stát po jejich boku, slepě a věrně, nebo se nechám přesvědčit a budu sloužit tak jako tak. Řekl jsem ne. A opakoval jsem to ještě tisíckrát, stále dokola, zatímco mě zavěšeného na řetězech přesvědčovali.

Ebony Maw z nich byl nejhorší, když pominu jejich vůdce. Zrůda, se kterou nechcete žít ve stejné době, natožpak vesmíru, byla telepat. Dokázal mi z mozku vyždímat i vzpomínky, které jsem si už ani nepamatoval. Samozřejmě že zjistil, jak se to vlastně s tím kralováním má a kdo ve skutečnosti jsem, ale i tak neztratili zájem. Bylo jim jedno, kdo jsem, ale protože mně ne, využili toho ve svých argumentech. Chtěli mága, takže můj plán nechat se umučit k smrti nevyšel a byla jen otázka času, kdy neřeknu ne.

Nemůžu říct, že jsem se držel. Byl jsem víc mimo, než při smyslech a jednotlivá kola přesvědčování mi začala splývat do sebe.

Jednou, nevím za jak dlouho to bylo, jsem si něčeho všiml. Rána na mém levém předloktí, kde jsem ještě před ztrátou vědomí cítil plameny, tam prostě nebyla. A na povrchu zjizvené kůže se něco lesklo.

Díky rozličné paletě technik Černého řádu jsem dostal příležitost hodně se toho o sobě dozvědět. Zjistil jsem, že tělo Mrazivých obrů je mnohem oddolnější než to ásgardské a dokáže se s poškozením lépe vypořádat. Ne příliš hluboké rány se v řádu hodin samy uzavřou a nepotřebují žádné zvláštní ošetření, což se mi najednou velmi hodilo. Samozřejmě, mohl jsem na to přijít už dřív, ale nehledáte žádné důkazy, že nejste Ásgarďan, pokud vám nikdo přímo do očí neřekne, že skutečně nejste.

Ale i když jsem si už zvykl, že časem se rána zahojí a jakmile se tak stane, oni zase přijdou a budou vyjednávat, jednou to bylo jinak. Popáleniny byly nejenom ty tam, když jsem se probudil, ale byly ošetřené.

Nejprve mě napadlo, že jsem po smrti a tohle celé je jenom ozvěna ztraceného života. Bohužel. Čím víc jsem přemýšlel, tím jsem přicházel na víc podivných skutečností. Někde mezi bdělostí a totálními výpadky jsem vídal obrazy krajiny, kterou jsem neznal, a bytostí šťastně tam žijících. A nezdá se vám nepravděpodobné, že by mi do mysli takové ideály předkládal Maw?

Správná odpověď samozřejmě zní, že ne, to by bylo přece absurdní. Jeho specializací očividně bylo neustále mi dokola připomínat můj původ, život v klamu a lži a vlastně všechno, co dovedlo můj život až sem.

Ale i když nemůžu říct, že by mi ty optimistické představy nedaly spát, nebo že mě jejich původ snad trápil na duši, prakticky nad ničím jiným jsem nepřemýšlel. Každou střízlivou chvilku jsem tomu věnoval, protože jinak bych si musel pokládat otázky typu: Umřu teď, nebo až jindy? Přijdou zase, nebo na mě zapomenou? A skončí to někdy?

Neměl jsem tušení, že celou tu dobu, ať už to byla doba jakkoliv dlouhá, za mnou chodil jeden bezejmenný rudovlasý kluk a ošetřoval moje rány, vyprávěl mi o sobě, svém domově a rodině, vedl se mnou jednostranné diskuze, líčil mi, co každý den dělá, a jaké existence na lodi potkává. Přicházel, když oni odcházeli, a odcházel dřív, než by oni přišli, aby ho načapali. A taky se velmi úspěšně, ať už chtěně či ne, vyhýbal mému vědomí. Ale jednou se netrefil a já se probral dřív, než stihl zmizet.

Zrovna o něčem zapáleně mluvil, když jsem přišel k sobě. Neměl jsem tušení, o čem mluvil, protože jednou nohou jsem stále zůstával v blaženém bezvědomí a jeho jednotlivá slova se mi slévala do sebe. Klečel přede mnou a přes rozmlžené vidění jsem nedokázal poznat, co dělá, ale podle tichého řinčení a urputného broušení se snažil přepilovat řetězy, které mi zdobily kotníky.

Nehýbal jsem se, protože i jen tak si samovolně viset bolelo, a čekal jsem, co se stane. K mému překvapení se nestalo vůbec nic. Mladý rudovlasý kluk stále klečel a piloval a u toho si střídavě broukal nebo vedl monolog o jednom krásném slunečném dni pod záštitou pěti sluncí a tří měsíců. Pak toho nechal - toho pilování, ne mluvení - kovový pilník schoval v brašně, kterou měl přehozenou přes rameno a vytáhl z ní něco, co klidně mohla být sklenička jedu, ale já tak nějak věděl, že není. Mrkal jsem jako o závod, abych si vyčistil zorné pole, a mohl ho sledovat pozorněji. Utrhl kus látky ze svého rukávu, fosforeskující tekutinu z lahvičky na ni nalil a tu mi položil ze strany na krk. Až teď jsem si vzpomněl, že mě vlastně příšerně bolí, a taky jsem si živě vybavil jeho ukázkovou demonstraci síly. Budu si už do smrti pamatovat, jakou má sílu.

Zahnal jsem vzpomínky a snažil se soustředit na přítomnost. Co jsem to...? Nešlo to. Možná v tom měl prsty ten parchant, co si hrál s mými myšlenkami. Ach ano, ten kluk...

Mohl mě na místě zabít. Měla to být leptavá kyselina. Prostě měla! Všechno by dávalo větší smysl, kdyby ano. Další z jeho poskoků, připravený mi udělat Hel ze života. Ale místo toho tam tak stál, bezstarostně vyprávěl a na ránu mi přikládal něco, co jemně rozbrnělo kůži a jakoby vysálo všechnu bolest, dokud už nezbyla žádná. A usmíval se. Pořád se usmíval.

Všechnu sílu jsem použil k tomu, abych si ho pořádně prohlédl. Špinavé otrhané oblečení, avšak jediné boty, vysoké a na první pohled kvalitní, stály za řeč. Rudě zářící vlasy, ne příliš dlouhé, ale dostatečně neposlušné na to, aby si je musel schovávat za ucho. A kůže - nebylo tam moc světla, jen jedna dohořívající pochodeň před mou celou, která mi smutně připomínala, co všechno bych v plné síle s ohněm dokázal - v plamíncích světla zářila a vrhala odlesky ve všech barvách duhy jako perla.

Sledoval jsem ho a nechápal vůbec nic. Kdo to je? A proč mi pomáhá? Znám ho? Měl bych ho znát? Co tu dělá? Vážně mi pomáhá? Nezdá se mi to? Jak to že tu je? Je taky vězeň? Proč nemá řetězy? Uprchl? Tak proč je tady se mnou? Proč není kdekoliv jinde, kde je svoboda? Vážně sem nepřišel poprvé? Proč sem přišel? Zná mě? Udělal jsem snad já někdy něco pro něj? Nevzpomínám si. Asi ne? Ne. Určitě ne. HALVETTI, TAK PROČ MI POMÁHÁ?!

Mohl jsem zírat a přemýšlet až do Ragnaroku, ale on - zrovna mluvil o zvířatech a vílách ze svého domova - sundal látku z mého krk a když to udělal, jeho pohled se zkřížil s mým. Vytřeštil oči, pustil napodobeninu obkladu a při pokusu vycouvat si podrazil vlastní nohy. Muselo to být komické. Já si vesele visel na řetězech ze stropu a musel jsem u toho vypadat naprosto příšerně. On šokem sotva dýchal a třeštil na mě doširoka vyjevené oči.

„Fenri?" zkusil jsem promluvit. Šlo to ztuha, v krku jsem měl hůř než na Muspelheimu. „En tiennyt, että fenri on ihmismuoto. Oletko fenri?"

Nerozuměl mi. Rozhodně ne víc než jedno slovo. „Fenri? To je něčí jméno? Já jméno nemám, ale tohle se mi líbí," řekl a když už nic jiného, alespoň se usmál. Kolena si přitáhl k sobě, ale zůstal sedět a v odstupu ke mě vzhlížel.

×

Od prvotního nedorozumění se starou ásgardštinou šlo všechno hladce, protože Norny díky, mluvil stejnou řečí. Na jediný nádech ze sebe vysypal svůj životní příběh - svou domovskou planetu, rodinu, setkání s ním, život v otroctví... - a vůbec každou drobnost, která ho dovedl až ke mně.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Jaké mám štěstí! Měl jsem jakousi představu o velikosti lodě, na které jsem se ocitl, a byla tedy pravděpodobnost jedna k biliónu, že narazím na někoho, kdo by mi mohl a chtěl pomoct.

Ano, on mi vážně chtěl pomoct a proč, to byl jen malý detail, který mě v tu chvíli vůbec nezajímal. Dřív, než si to stihl rozmyslet, chopil jsem se iniciativy. Jako první jsem mu zatrhl, aby mi vykal. Hrozně to zdržovalo a kdo ví proč, měl z toho strašnou radost.

Přešel jsem k druhému kroku. Jak se odtud dostat. Samozřejmě nás oba. Ten kluk riskoval život už jenom tím, že tu se mnou byl, a ještě k tomu se rozhodl zcela náhodnému cizinci pomoct. Myslel jsem si, že je nemožné, aby byl někdo tak hodný - a to byl možná právě ten hlavní důvod, proč si ten bezejmenný kluk okamžitě získal mou pozornost. A později i sympatie.

Problém nastal okamžitě a veškerý entuziasmus ihned vyprchal. Já jsem prostě nemohl utéct. Tomu klukovi se nedařilo přepilovat, přeřezat, rozlomit, otevřít ani žádným jiným způsobem překonat pouta svazující má zápěstí a kotníky a já neměl dost síly, abych je zničil magií. Ačkoliv jsem sebou už dávno přestal marně zmítat a místo toho jsem veškerou energii šetřil a schovával na kouzlo, které by mě odsud dostalo, pořád jí nebylo dost.

A on s tím byl úplně v pohodě. Usmál se a řekl: „To přece nevadí. Najdeme jiný způsob."

Kéž by.

×

Přišel i příště a příště a příště a nikdy nepřestal. Většinou mě zastihl vzhůru, protože jen abych ho znovu viděl a mohl si s ním povídat, naučil jsem se předstírat bezvědomí dřív, než by doopravdy přišlo. Neptal se na nic, vždy mluvil sám a nechal mě vzpamatovávat se. A taky se staral o mé rány, jako by byly jeho vlastní. Jednou, když už to bylo tak špatné, že skoro nebylo koho léčit, se mě na něco zeptal.

„Proč to děláš?" zeptal se, zrovna když čistil do černa spálenou kůži na mé tváři. Vyhýbal se očnímu kontaktu, ale jeho oříškové oči mluvily za vše. Jejich barva na svého nositele vždy bezpečně práskla jeho vlastní pocity a já se je časem naučil číst. Hnědá znamenala starosti.

„Co přesně?" opáčil jsem, aniž bych pohnul pravou půlkou obličeje. „Mně přijde, že vlastně nic nedělám."

„Víš, o čem mluvím," nařknul mě. „Proč toho prostě nenecháš? Mohl by sis tohle všechno ušetřit."

Semknul rty a já si na vteřinu pomyslel, že je naštvaný, ale oči zůstávaly stále hnědé.

„Je v tom něco velkého? Nějaký skrytý důvod, proč jsi se rozhodl tohle všechno přetrpět?" Neřekl to, ale já to cítil viset ve vzduchu. „Je to hrdinský čin?"

Na půl rtů jsem se usmál a on to po mně zopakoval. „Ne, Fenri," řekl jsem a Fenri se naplno usmál. Líbilo se mu mít taky nějaké to jméno a já si potřeboval připomenout, že něco jako fenri existuje. „Dělám to, protože je mi jedno, že existuje i jiná alternativa. Nebudu mu sloužit, rozumíš? To nemám v povaze." Samolibě jsem se uchechtl. To už jsem hodně, skutečně hodně hodně dlouho neudělal. „ A jestli to znamená, že se proti němu musím postavit, tak klidně. A kdo ví? Třeba mě budou další následovat, když zjistí, že je to možné."

To mi bylo upřímně úplně jedno, ale znělo to jako víc. Jako hrdinský čin, který bych nikdy spáchat nedokázal.

„Chtěl bych být jako ty," přiznal a začal se přehrabovat ve své brašně. Vytáhl z ní nádobu s vodou, aby mi dal napít. „Chtěl bych mít taky takovou sílu uvnitř sebe." Nenechal mě protestovat a já bych vážně protestoval. Vznesl bych ty nejvážnější argumenty a dokázal mu, že z nás dvou je on ten lepší, a to ve všech ohledech. Ale on si vedl svou, zasněný a úplně mimo. „Ale to asi nejde. Ten vnitřní plamen mají jenom Ásgarďani jako ty."

Vzal mi vzduch z plic, vítr z plachet a krev z žil. Nedokázal jsem ze sebe vypravit jediné slovo.

Naklonil hlavu v tázavém gestu. „Co se děje? Řekl jsem něco špatně?"

„Ty si myslíš, že jsem Ásgarďan?"

Tak proto jsi tu? Protože si myslíš, že jsem někdo, kdo nejsem?

„Ano," přikývl, ale pak zaváhal. „A ne? Říkali to!"

Muselo mu dojít, že Mawa to nikdy říct neslyšel. Muselo mu dojít, že se zmýlil.

Nevěděl jsem, co znamenají modré oči.

„Pocházím z Ásgardu," přiznal jsem, ale jak jsem to jméno stále opakovat, začalo mi na jazyku hořknout. „Ale nejsem Ásgarďan."

Viděl jsem, že je zklamaný. Sedl si a složil nohy pod sebe, ale neodešel. Zůstal sedět a mlčel. Zmocnil se mě vtíravý pocit, že jsem něco ztratil. Asi pověst. Možná důvěru. Nejspíš jedinou bytost ve vesmíru, které jsem nebyl ukradený.

A to jenom proto, že jsem, co jsem.

Nebyl jsem si jistý, co mám dělat. Seděl přede mnou Fenri a fenri bylo teď to, co jsem potřeboval. Myšlenky mě zradily a nechaly se překřičet pocity.

A vlastně proč ne? Fenri se nikdy neřídil rozumem - to byla jedna z věcí, kterých jsem na jeho charakteru všiml, hned po bláhové naivitě a stoprocentní laskavosti - tak proč do toho taky neskočit po hlavě? Poslechl jsem a s pocitem, že už nemám o co přijít, jsem mu to řekl. 

Všechno. Úplně všechno.

Přál jsem si, aby moje oči taky měnily barvu, jen ne podle nálady, ale podle myšlenek. Chtěl jsem, aby věděl, jak mě to mrzí.

Nikdy nezapomenu, co řekl. Nebo spíš co udělal. 

Začal se smát. „Tebe to fakt trápí, viď?" řekl a nepřestával se usmívat. Neviděl jsem ve fialových očí žádné negativní emoce. Povedlo se mu mě totálně vyvést z míry. „Ale proč na tom tak strašně záleží? Vždyť je to jedno." Kroutil hlavou jako nad povedeným vtipem. „Mně je to jedno," opravil se a povzbudivě na mě mrkl. „A jestli to vadí Ásgarďanům, tak nejsou tak skvělí, jak jsem se o nich říká."

×

Po tom výstupu se všechno změnilo. K lepšímu. K tomu úplně nejlepšímu.

Zjistil jsem, že cokoliv Fenrimu řeknu, on vezme s naprostým nadšením. Všechno ho zajímalo a miloval všechny historky, které jsem mu vyprávěl. Občas přišel smutný a podivně skleslý, ale vždycky se mi ho podařilo nějak rozesmát. Pomalu mi začalo vadit, že vlastně chci umřít.

Fenri se mě samozřejmě snažil přemlouvat. Ať se vzdám, přestanu se bezvýznamně bránit a získám si alespoň nějakou svobodu - ale na jeho lodi? Dalo se vůbec mluvit o svobodě? Povrchní lež. Ta jeho svoboda byla jen velký životní klam.

Někdy jsem myslel, že to vážně udělám. Vzdám se a zbavím se okovů, a pak najdeme cestu ven. Jenže jakmile přišli a sotva jsem spatřil ty jejich ohavné ksichty, všechno uvnitř mě se začalo bouřit. Prostě jsem nemohl těm kreaturám říct, že vyhrály.

A tak to šlo dál a dál a když už jsem si na jeden způsob přesvědčování začínal zvykat, našli si jiný, mnohem horší. Čas mezi čtyřmi stěnami plynul monotónně a ani Fenri mi nedokázal říct, kolik času už od Bifrostu uplynulo. Přišli oni, odešli, přišel Fenri, odešel a mohl bych říct, že se z toho stala rutina. Status quo. Ale to bych nebyl já, abych i tak základní a primitivně jednoduchou věc nezničil.

No vlastně za to tak trochu mohl Fenri. Možná se příliš zdržel, nebo se možná Ebony Maw vrátil dřív než obvykle. Tak jako tak se jednoho dne setkali.

Ebony Maw vešel a protože si okamžitě všiml Fenriho, zastavil se, čímž zablokoval jedinou únikovou cestu. Byl sám, možná si na mě chtěl vyzkoušet nějakou novou metodu, jejíž rizikovost by on neschvaloval. Fenri chtěl utéct, ale nemohl a i přes částečné bezvědomí jsem viděl, jak jeho oči úplně zbělely. Došlo mi, že je to totálně paralyzující strach.

Sledoval jsem jako nestranný pozorovatel - což jsem rozhodně nebyl! Byl jsem tak zaujatý, jak to jenom šlo - jak si dal Maw dvě a dvě dohromady. Nebezpečně se usmál. A pak bez větší námahy zdvihl jednu ruku. Fenri se chytil kolem krku a ještě o odstín zbledl. Nedotýkal se země, jen visel ve vzduchu. A dusil se.

Nebylo nad čím přemýšlet. Sebral jsem všechnu energii, kterou jsem pro magii nastřádal, a vložil ji do jediného kouzla. Nebylo nejlepší ani nejsilnější, ale účel splnilo. Zlomil jsem Mawovi ruku. Ani nevykřikl, ale ať už dělal Fenrimu cokoliv, nechal toho. Fenri padl na kolena a schoulený popadal dech.

Až pozdě jsem si uvědomil, že to možná nebyl nejlepší nápad. Možná jsem se měl uvolnit z pout? Vlastně už na tom teď nesešlo. Neměl jsem sílu Fenriho dál chránit a přitom to bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat za to všechno, co pro mě dělal on.

Kdybych nic neudělal, Ebony Maw by nás oba zabil, ale já měl jsem svázané ruce, obrazně i doslova. Abych změnil nevyhnutelný osud, musel bych se zbavit pout jinak.

Opětoval jsem Mawovi pohled.

„Nech ho na pokoji, Ebony," tykal jsem mu, abych ho ještě víc rozdráždil a přenesl veškerou pozornost na sebe.

Nedal jsem mu ani vteřinu na přemýšlení. A pak, ani nevím jak, jsem jim upsal duši.