Kapitola 10, Šíp

Šíp

Společně tvořily různorodou skupinu. Tolik se od sebe odlišovali, až to bylo do očí bijící, ale přesto tu byla jedna věc, která je sjednocovala. Tvrdý pohled plný nenávisti, ale naprosto oddaný věci. Oni spolu nesympatizovali, měli pouze stejný cíl. 

 

Byl jsem zmatený. Co jsou zač? A co chtějí po mně? 

 

Jejich nepřátelské pohledy jsem opětoval pohrdáním. „Co to má být?“ zeptal jsem se. 

 

Netušil jsem, jaké odpovědi se mi dostane, ale salvu nadávek na mou hlavu jsem nečekal. Nejvíc se měl ke slovu lukostřelec, který mluvil s takovou vervou, až to vypadalo, že ho znám celá léta, pracujeme spolu a já na něj celou dobu donáším šéfovi. Celou tuhle metaforu okamžitě nahradilo jiné podezření, a to když použil moje jméno. On mě odněkud zná! 

 

V hlavě se mi zrodila myšlenka a hlodala mě, dokud jsem ji nevyslovil. „Co jste zač?“ zeptal jsem se, když lukostřelci došel dech a zastavil proud slov, aby se mohl nadechnout. 

 

Jejich nenávistný výraz se až na nově nabitý despekt nezměnil. 

 

„Tak co je?“ Matně jsem si uvědomil, že bych měl přestat používat „co“, jinak budu vypadat divně. Uklidňovalo mě, že rozhodně hůř jak oni v těch svých trikotech na tom nebudu. 

 

Promluvil ten světlovlasý. „Loki, nehraj to na nás.“ Přemýšlel jsem, jestli má ta červená a modrá nějaký hlubší význam, nebo jsou to jen jeho oblíbené barvy. Podle té hvězdy jsem ho soudil na egoistu. 

 

„Co?“ Vážně už bych toho „co“ měl nechat. 

 

„Nevím, jakou hru to taky zkoušíš, ale je po všem. Dostali jsme tě.“ Otočil jsem se za sebevědomým hlasem oděným v kovu. „Znovu,“ dodal se samolibým úsměvem. 

 

Vypadal klidně, mnohem vyrovnaněji než jeho společníci. Kdybych si na něj byl pamatoval, došlo by mi, že je to špatné znamení, že Tony Stark bez svého sarkasmu a ostrých vtípků plných černého humoru není v pořádku. Že ho uvnitř něco žere. 

 

Ušetřilo by mi to další problémy, kdybych to věděl. Ale já nevěděl. Nic. 

 

„Co?“ Prohlédl jsem si znovu jejich tváře. Žádné asociace. „O čem to mluvíte?“ 

 

Poprvé promluvila žena. Hlas měla úplně bez emocí. „Loki –“ 

 

Použila mé jméno, ale než stihla cokoliv říct, než jsem já stačil mrknout, lukostřelci došla trpělivost. Sáhl si za záda, natáhl tětivu a vypálil v rychlém sledu. 

 

Svět se mi zastavil a já viděl pouze šíp, který na mě letí. Špičaté hrot si prořezával cestu vzduchem přímo mezi mé oči. 

 

Zamlžil se mi pohled. Myslel jsem, že mě šíp zasáhl a jsem po smrti, ale pak mezi vším rozmazaným začaly prosvítat body. 

 

Spojily se v ten samý šíp, kterému jsem čelil, ale pozadí je úplně jiné, jakoby městské a ještě k tomu z výšky, a já jsem bokem. Sleduji jsem svou ruku, jak se nenuceně a úplně lehce zvedá a sbírá šíp ze vzduchu. A pak všechno exploduje. 

 

Vidina zmizela stejně rychle jako se objevila. Šíp se pohnul sotva o kousek, takže bylo stále dost času. Bez rozkazu, úplně sama od sebe mi ruka vystřelila a těsně přede mnou zachytila šíp. 

 

Nedýchal jsem. 

 

V šoku a naprosto konsternovaný jsem se ani nepohnul. Více než nenadálý útok mě vyděsila opravdovost vidiny, která mě přepadla. Cítil jsem emoce, slyšel jsem zvuky a vnímal všechny ostatní podněty stejně tak dobře jako své vlastní myšlenky. Na halucinaci to bylo až moc živé, a navíc mi to právě zachránilo život. 

 

Dřív, než jsem se stačil vzpamatovat, zasvištěl vzduchem egoistův štít a udeřil mě do hlavy. 

 

Nevnímal jsem to. Paralyzován vlastním překvapením se pro mě svět omezil pouze na chladný kov šípu mezi mými prsty. Ránu do spánku jsem necítil, oční víčka jsem nechal bez protestů klesnout a za chvíli už mi bylo všechno jedno.