Kapitola 12, Diagnóza

Diagnóza

Řídil jsem se rozkazy.

Plnil jsem je slovo od slova přesně tak, jak mi Bruce řekl. Nechal jsem si veškeré poznámky pro sebe, nerozhlížel se, nebránil se a nesnažil se nic pochopit. Mlčel jsem, poslouchal a spolupracoval. Nechal jsem se poslušně odvést a všechno ostatní přenechal Brucovi.

Po zuby ozbrojení muži bez tváře mě přímo z letounu odvedli do velké budovy. Procházeli jsme dlouhými chodbami, ve kterých nikdo nebyl, až jsem skončil v podzemí. Tam, přímo uprostřed vysoké, betonem a ocelí obalené haly, stálo velké čtvercové vězení, v němž jsem samozřejmě skončil. Sám.

×

Kolem stolu se spoustu obrazovek a znakem S.H.I.E.L.D.u seděli všichni. S rozdílnými pocity i myšlenkami sledovali přímý přenos z mého vězení.

Bruce Banner, který před sebou měl nejvíc holografických ploch, se soustředěně mračil a očima probíral hromadu informací.

„Tak co?" Steve Rogers se ani nesnažil číst z obrazovek, protože mu bylo jasné, že by nic z toho nedokázal vyslovit, natož pochopit. Lékařské termíny v dávno mrtvém jazyce bohužel nebyly jeho parketa.

Bruce se přestal tvářit jako naštvaný sup a zvedl hlavu. „No," začal věcně. Udělal rukama několik gest a před skupinou se objevilo několik obrázků. „Teoreticky je všechno v pořádku," řekl a ukázal na snímek lebky, kterou následoval zbytek kostry. „Žádná zranění – zlomeniny, pohmoždiny, krvácení, otevřené rány ani –"

„Jak to myslíš 'žádná zranění'?" přerušil ho Clint Barton. „Copak tys mu nic nezlomil, když jsi s ním tehdy tak krásně práskl o podlahu?" zeptal se a trochu se zasnil. Nebyl sice u toho, ale když viděl ten kráter, dostal chuť zajít si s Hulkem na skleničku a nad dezertem se ptát na detaily. Co dodat? Nesnášel mě.

Bruce pokrčil rameny. „Hulk k němu opravdu nebyl zrovna citlivý," odvedl vinu stranou. „Ale už uběhla nějaká doba a navíc nesmíme zapomínat, že není člověk."

„Je to bastard," odtušil nazpět Clint.

„Takže ty chceš říct, že je naprosto v pořádku?" Natasha Romanovová vrátila debatu zpátky k hlavnímu tématu.

„Fyzicky v pořádku," doplnil. „Teoreticky vzato ano."

„Teoreticky?"

Bruce si sundal brýle. „Je to taková drobnost." Pauza. „Myslím, že to není nijak podstatné, ale má konstantní tep."

Ostatní si vyměnily pohledy a Clint vypadal, že doufal přinejmenším ve zprávu o mém nejbližším skonu. „A?"

„Až podezřele konstantní. Bez sebemenší odchylky má stálých sedmdesát tepů za minutu. Za celou dobu, co tu je, neměl ani o jeden tep víc nebo míň."

Konečně něco, pomysleli si.

„Jde o to," pokračoval Bruce. „Že na rychlost tepu má mimo jiné vliv adrenalin. A on v krvi žádný nemá."

„A to znamená, že...?" povzbuzoval ho Steve.

Bruce pokrčil rameny. „Nic určitého. Třeba tak dobrý metabolismus, že ho nepotřebuje?" nadhodil.

„Shrňme si to." Natasha položila ruce na stůl. „Nemá žádná zranění, která by vypovídala o pořádné ráně do hlavy. Takže mu nepřeskočilo."

„Tomu přeskočilo už dávno," opravil ji Clint znalecky.

„Clinte, nepomáháš."

Jmenovaný rozhodil rukama a opřel se v židli. Rozhodl se vznést obvinění. „Promiň Nat, ale tobě to není jasné? Zabil Thora a vrátil se dokončit, co začal!"

„To by musel být úplně blbej. Co ten nápis v písku?"

Bruce sledoval jejich hádku jedním okem, protože tím druhým sledoval přenos z mého vězení a cítil se zavázán. Nebyl si tak úplně jistý, na čí straně má stát, protože je sice Avenger, zároveň však také doktor. „Co kdybychom se zaměřili na něco, co nám může pomoct?"

„Ty oči?"

Bruce tleskl. „Přesně." Vstal a začal přecházet po místnosti. „Co to mělo být? Když Clint vystřelil, rozzářili se mu oči, a až pak chytil ten šíp."

„Tvářil se dost překvapeně," přidal se Steve.

„Přesně," zopakoval. „Co když... Co když... Je to pravda? Možná, že neztratil paměť, ale někdo mu ji vzal. A ty zářící oči jsou projevem jeho schopností, které zapomněl, jak ovládat!"

„Kam tím míříš?"

Jeho doktorské já zvítězilo, vždyť jím byl déle než nějakým bojovníkem! Dal na svůj instinkt, když říkal: „Zamyslete se. Co říkal Thor, že se bude dít dál? Že ho Všeotec potrestá. A taky se zmínil, že Loki odtamtud – ať už je to kdekoliv – neodešel zrovna v míru..."

Chvíli bylo ticho. „Vypadá to, že Ódin byl o dost krutější, než jsme si mysleli," vyslovil Steve jako první všeobecnou myšlenku.

Clint div nevyskočil z kůže. „Krutější?!"

„Podívej se na něj," Bruce kývl k obrazovce. „Začíná úplně od začátku. Nemá nikoho, nezná nikoho a ani sám sebe. Probudit se a zjistit, že nevíš, kdo jsi, je strašné."

Clint se zamyslel. Představit si něco takového v plném rozsahu bylo těžké, ale přesto se u toho bezděky otřásl. Přiznat, že bych nemusel být trýznitel, ale oběť, mu moc nešlo.

Natasha se narovnala. „Na druhou stranu je tu jistá šance, že by z něj mohlo být něco dobrého. Myslíte, že se stal tím, čím je – teda byl – kvůli své minulosti? Kvůli tomu, co prožil?" zeptala se. Moc dobře věděla, o čem mluví.

Bruce přikývl, ale Steve ještě namítl: „Pokud je to celé pravda."

„Pokud ano, pak je tohle celé špatně." Opsal rukou oblouk. „Vězení pro nevinného." Tentokrát to Clint nevydržel a vyskočil ze židle. Musel se hodně přemáhat, aby svůj názor na to slovo ve spojení se mnou nevysvětlil Brucovi ručně. Zastavila ho představa jeho blízkého seznámení Hulkem a tamější podlahou. „Měli bychom s ním ještě promluvit."

Všichni svorně přikývli. Tedy skoro všichni...

„Kde je Stark?"

Steve, Natasha a Clint se rozhlédli po místnosti, ale po muži v brnění – nechal si ho kvůli zkušenostem z Helicarrier – nikde ani stopy.

Bruce ukázal k obrazovce a byl podivně bledý. „Tady."

„A do prdele!" odtušil Clint při pohledu na můj krk v železném sevření Starkovy rukavice.