Kapitola 2, Hořký smích domnělého zla

Hořký smích domnělého zla

Nemít přes ústa roubík, hořce bych se zasmál.

Jejich nevěřící obličeje nedokázaly pochopit, proč nemám ledově modrou kůži pokrytou runami, rudé nenávistné oči a ruce pokryté krví svých obětí. Nepředstavoval jsem čiré zlo ve své nejsurovější podobě. A to je děsilo.

Zaplavil mě zvláštní pocit, když jsem viděl, jak na ně působím.

Jako nepřítel.

Musel jsem děkovat roubíku, protože mi zabránil křičet, že jsem jejich král a ne úhlavní nepřítel. Že je chci zachránit a ne zničit. Že jejich pravda je pouze domněnka a já nejsem zlý. Ale co by mi to bylo platné? Síla šeptandy je nepředstavitelná a její neomezená fantazie vychází z přesvědčení lidu.

S nenávistí jsem vzhlédl k monumentálnímu paláci. A kdo vsadil lidem do hlavy, že jsem monstrum? Stejný král, který mě bude soudit a ještě za to bude obdivovám. Ódin Všeotec, spravedlnost sama.

Povzdechl jsem si. Pocity mi teď nijak nepomáhaly.

I když to bylo kvůli roubíku zbytečné, nasadil jsem svůj oblíbený úsměv, z nějž každý šílel – typicky široký s odhalenými zuby, sebevědomý a spiklenecký, který jasně říkal: „Vím něco, co ty ne.“ Používal jsem ho často a vždy spolehlivě znervóznil okolí, ale teď mi hlavně dodával odvahu.

Lidí v ulicích neubývalo a strážci, podpořeni ostatními, získali kuráž. Doteď mlčeli a vypadali, že svému úkolu připisují velký význam, ale nějak jim otrnulo. Jeden z nich do mě píchl svou dlouhou zbraní, zatímco druhý mi přitáhl řetězy a já měl co dělat, abych získal zpět ztracenou rovnováhu. Nebyl nikdo, kdo by se mě zastal.

Provedl bych jim něco, nějakou neplechu, ale runy na mých poutech ke mně nepouštěly žádné magické proudy, ze kterých bych bral sílu. A brát z vlastních zásob by bylo plýtváním, protože jsem se ještě vzpamatovával z bitvy. Především jednoho boje, jehož výsledkem bylo blízké seznámení z midgardskou podlahou...

Další, ale rozhodně ne poslední povzdechnutí. Tohle bude dlouhá cesta.