Kapitola 4, Soud Yggdrasilu

Soud Yggdrasilu

Soud Yggdrasilu byla moje nejhorší noční můra. A teď i má budoucnost.

V Ásgardských kronikách se zapisují všechny události jen tak pro pořádek. Veškeré ceremonie, královská nařízení a samozřejmě i popravy. Dříve, když si Ódin upevňoval svou moc, byl hrdelní trest na denním pořádku. Postupně se od něj začnou opouštět, až byl vlivem královny zcela mimořádný.

Ale když se to tak vezme, poprava byla krásná věc. Něco jako velká slavnost s vámi v hlavní roli. Všechen lid se přijde podívat na váš odchod do jiného světa.

Oproti tomu je soud v Yggdrasilu, jak se mu poeticky říká, definitivně ten nejhorší způsob, jak tento svět můžete opustit. Pravda, vždy byl výjimečný a já si ho za svých 1047 let ani jediný nepamatuji, ale stejně by se měl úplně zrušit. A to neříkám jen proto že mě čekal!

Označení soud je eufemismus. Norny*, vždyť to se soudem nemá co dělat! Z kroniky jsem znal praktické provedení a z knih teoretický průběh, ale lepší by bylo nevědět.

(*Pozn. autora: Norny vystupují v severské mytologii jako sudičky. Jsou to tři ženy, Urd, Verdandi a Skuld, a každá z nich zastupuje jeden čas – minulost, přítomnost a budoucnost. Žijí u kořenů Yggdrasilu a jejich úkol je tkát pavučinu osudu, tzv. wyrd. 

Norny lze použít v smyslu Bože nebo Proboha jako zvolání.)

Světový strom Yggdrasil prochází všemi Devíti světy a spojuje je tajnými cestami, kterými lze procházet mezi všemi planetami. Jsem asi jediný, kdo je zná, ale najednou se to nezdálo nijak podstatné. Útěk – nemožný.

Mohlo by se zdát, že Světový strom je Ódinův výmysl a končí s hranicemi Devíti světů, ale nenechte se mýlit. Jeho síla je sice drží pohromadě ve stálém uspořádání a s přijatelnými životními podmínkami, ale ve skutečnosti sahá až na samý konec vesmíru. Je prostě všude. Ta nejčistší magická síla, která dala vzniknout planetám a životu na nich, se koncentrovala na jednom místě a dostala jméno – Yggdrasil.

Nemá hmotnou podobu, což mi přijde velmi praktické – nedá se vlastnit, zničit ani dobýt –, ale každá existence má určitou podobu, a proto i energie má svou tvář. Kde byla nejsilnější, tam vznikly jakési vstupy, představte si je jako dveře, a těmi se lze do kosmického stromu dostat. Není jich známo mnoho, protože si je mohou bytosti bez citu pro magii snadno splést s jinými energetickými úkazy. Já sám ho – spolu s matkou, samozřejmě – pomáhal identifikovat, což byla teď vcelku ironie.

Nacházel se za Ásgardem a byl to shodou okolností nejbližší vchod do Yggdrasilu. Právě k němu mě teď nová eskorta vedla. Byla značně méně početná, zato však po zuby ozbrojená. Že by se jim nelíbilo to divadýlko s ohněm?

Vrátil se mi roubík a pouta s řetězy zůstaly na svých místech.

Věděl jsem, že tohle je konečná, tak jsem tentokrát vyměnil iluzi za skutečnost a planoucí otisky bot věrohodně zvěčnily mou cestu. Opět pěšky.

Před smrtí je mi souzeno prochodit celý Ásgard, pomyslel jsem si. Zatímco já se trmácím po svých, Ódin si vesele jede na osminohém koni a na mě si ani nevzpomene.

Dlouho jsem potlačoval otázku, zda tam bude i bratr a matka. Tvrdošíjně jsem se vyhýbal odpovědi, protože jsem sám nevěděl, co bych raději. Oni jsou má jediná rodina, kterou jsem kdy měl, a chtěl jsem je ještě před smrtí vidět, ale zároveň jsem si nebyl jistý, zda bych se jim po tom všem dokázal podívat do očí.

Nevzpomínat, hlavně nevzpomínat.

Zakázat si veškerý sentiment byla jediná možnost, jak se z toho všeho nezbláznit. Má minulost byla důvod, proč jsem teď šel na smrt. Právě všechna ta rozhodnutí, která jsem učinil, mi vydláždila cestu k jistému konci.