Kapitola 6, Pád...

Pád...

Vzduch mi najednou přišel mnohem sušší a dusivější. Za těch pár minut, které jsem strávil v paláci, se úplně změnil můj pohled na svět. Tráva jako by se ode mne odvracela a slunce svítilo pro všechny ostatní, jen ne pro mě... 

 

U všech bohů, začínám skepčit! pomyslel jsem si. Zcela upřímně jsem měl pocit, že spíš brzo zešílím. 

 

Když víte, co Vás čeká, mělo by to být uklidňující. Naneštěstí se to netýká smrti. Anebo mučení, blesklo mi hlavou. Posmutněle jsem si uvědomil, že ani takový osud by nemusel být tak úplně zcestný. 

 

Nemyslet, hlavně nemyslet! poručil jsem si. To, co mě čekalo, už nemohlo nic změnit, a navíc ani přemýšlením se na to nedokážu připravit. Ale teď jsem byl pořád tady, živý a při smyslech, tak co s tím něco udělat? 

 

Procházka to byla skutečně pořádná a najednou jsem se přistihl, že se mi to začíná líbit. Dokonce jsem si začal plánovat trasu po městě i okolí na další příležitost – jen tak bezcílně bloudit. Pozitivní a bezstarostný, takhle se mi to líbí. 

 

Tahle eskorta měla mnohem horší smysl pro humor než ta předchozí, to jest úplně nulový. Oheň mi tolerovali – asi je zajímal můj vztah k němu –, ale jakmile jsem se odhodlal k promyšlenějším kouzlům, nevlídně mi pohrozili svými zbraněmi. Nemohl jsem se ubránit nedávné vzpomínce na důvod, proč jsem ten náhubek vlastně dostal. Vždyť to byla trefná poznámka! 

 

Když jsem s velkou pompou přicházel k samému okraji Ásgardu, čekal tam na mě celý lid. Porovnal jsem davy přede mnou s těmi v ulicích a došel jsem k závěru, že když jsou všichni na jednom místě, dělá to mnohem větší dojem. 

 

Ano, skutečně byli všichni. Na samém konci stála královská rodina. Představoval jsem si sebe, jak stojím mezi nimi, ale měl jsem dojem, že už tam nezapadám. Jak bych taky mohl, že? 

 

Frigga neplakala, ani neměla zarudlé oči. Chovala se přesně tak, jak to od ní její královský status očekával, ale způsob, jakým se na mě dívala, mluvil za vše. Pro ni jsem byl stále její syn. 

 

Odolal jsem návalu pocitů a místo toho se zaměřil na Thora. Vypadal rozpačitě. Přísahal bych, že si to dává za vinu a teď lituje, že mě sem přivedl. Nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti, aby to snad nevypadalo, že se s nimi loučím. To jsem nechtěl. 

 

Oproti těm dvěma byl Ódin vyrovnanost sama. Po předchozích pochybách ani stopa. 

 

Jakmile jsem se přiblížil na vzdálenost několika metrů, eskorta zastavila. Ohlédl jsem se po nich, ale to už ke mně nejistým krokem přistoupil Thor. Strčil do mě tak, aby se ujistil, že to není pouze iluze. Těžko říct, jestli byl opravdu rád, že jsem skutečný. Mjolnir v jeho ruce se kovově leskl. 

 

Vedl mě k Ódinovi. Ani by mě nenapadlo pokleknout, ale on to naštěstí ani nechtěl. Stráže po jeho levici mi sundali pouta i roubík a on něco říkal. Mluvil k poslouchajícím lidem, takové ty úřední kecy, které bych jistě zvládl lépe. Nemusel mě ani vyzvat, abych přistoupil k okraji. Ten správný čas jsem odhalil sám. 

 

Matka za jeho zády tiše zavzlykala, ale pochybuji, že si toho někdo kromě Thora, který ji okamžitě objal kolem ramen, všiml. 

 

Nevěnoval jsem nikomu pohled, na to jsem byl až moc hrdý. Vzdorovitě jsem zíral do prázdna před sebe a mimoděk jsem si olízl rty. Kov mi tam zanechal zvláštní pachuť. 

 

Tak takhle chutná smrt? pomyslel jsem si poeticky, ale žertovně. Být vážný a strohý byla ztráta času. To bych nebyl já. 

 

Znovu jsem si v hlavě projel všechny možné způsoby útěku a došel jsem ke stejnému, neuspokojivému závěru. 

 

Za Ódinovými zády se krčili dvě postavy, přesně jak jsem očekával. Byli to mágové. 

 

Za normálních okolností by stačila přítomnost jedné bytosti s magickým vnímáním, kterou mohl být Frigga, ale kvůli mně si Ódin sehnal další dvě. Znal jsem je, kdysi to byli mí učitelé. Poprvé jsem je navštívil, když se mi matka nemohla věnovat a já potřeboval někoho magicky zkušeného, ale měli spoustu různých knih, ke kterým jsem se rád vracel. Jejich přítomnost jsem vyhledával po několik desítek let, během nichž jsem všechny svazky přečetl, ale pak už mi se svými schopnostmi nestačili. Občas jsem k nim zašel, popovídat si, vyměnit rady a třeba i vypomoct, ale kdy jsem je naposledy viděl, si už nevzpomínám. Nedivte se mi, posledních sto let se točilo kolem následnictví, a to úplně ovládlo mou mysl. 

 

Byli tu proto, abych za sebe nenastrčil iluzi, nebo se nepokusil použít jakoukoliv jinou magii. Jakmile bych začal kouzlit, poznali by to, ale teď měli sklopené hlavy a celou dobu se zarputile snažili vyhnout očnímu kontaktu, takže jsem si byl jistý, že je jim to proti srsti. Kdybych se teď pokusil utéct, pomohli by...? 

 

Zatoužil jsem zastavit čas a podívat se do davu za svými zády. Chtěl jsem najít známé tváře, chtěl jsem najít - 

 

Zhluboka jsem se nadechl. Jestli nechci ztratit důstojnost, budu muset přestat civět pod sebe a konečně ten poslední krok udělat. Samotnému mi to znělo jako šílenství – už od paláce mi nohy dost ztěžkly a každý další krok ten pocit jenom násobil. Udělám, ale teď ještě ne. Nejdřív musím něco udělat. Zanechat za sebou odkaz, zprávu, vzkaz...

 

Zvedl jsem hlavu a podíval se na oblohu. „Pro vyšší dobro," zašeptal jsem dobře známou větu a udělal ten poslední krok.