Kapitola 7, ... A co následuje

... A co následuje

Slyšel jsem za sebou křik. Po hlase jsem poznal Thora a dostavil se i známý pocit déjà vu.

Měl jsem být připraven. Nebo jsem si alespoň myslel, že jsem. Ale nic na světě mě na to nemohlo připravit.

Pozorovatel by mohl namítnout, že už jsem takový pocit znal a že každý pád je přece stejný, ale to je omyl. Velký omyl. Tentokrát to nebyla má volba, já chtěl žít. Ale ptal se mě někdo?

Byl jsem si vědom toho, že kdybych se teď otočil, ještě bych je naposledy všechny viděl. Matku i bratra, mou jedinou rodinu, a i otce, jenž nebyl můj otec. Ale otočit se by znamenalo sentiment, který jsem zavrhoval.

Vzduch mi proudil kolem uší doprovázený ohlušujícím svištěním. To jsem poznával. Tlak se snížil, vzduch zchladl a stával se nedýchatelným. To znám. Obestoupila mě tma, ale hvězdy mi nápomocně zářily na cestu. To se nezměnilo.

Jakmile se ochladilo tak, že jsem cítil jinovatku pomalu pokrývající mou kůži, a už jsem se nedokázal nadechnout, všechno se změnilo. Okolí se oteplilo a já si zděšeně uvědomil, že mi vzduch nechybí. Nedusil jsem se.

Nemohl jsem už dál ignorovat stále se zvětšující vír barev přede mnou. Tak, jako vypadá tornádo z vesmíru, vypadal i vstup do Yggdrasilu. Všechny odstíny barev se smíchaly a společně putovali až do jeho středu. Stejně jako já.

Že už jsem uvnitř, jsem poznal tak, že už mě ze všech stran obklopovaly barvy a o když jsem se otočil, temnotu jsem už neviděl. Bylo mi příjemně teplo, dýchal jsem, i když kolem nic nebylo, a panika mě úplně opustila.

Ze stavu otupující nervozity jsem přešel do netečné letargie.

A pak se to stalo.

Barvy explodovaly s tmou, tlak mi vyrazil vzduch z plic a já si uvědomil, že jsem zatím pouze procházel bránou a až teď jsem dorazil na místo.

Vysvětlit Yggdrasil někomu, kdo ho nezažil na vlastní kůži, nelze.

Okamžitě jsem ucítil magii, která na tom místě byla. Tak mocná a známá, ale zároveň destruktivní. Vlila se mi do žil a ničila mě. Jindy nápomocná síla mě zabíjela, ale zároveň znovu léčila, abych to mohl prožít znovu. A znovu. A znovu. Ztratil jsem pojem o čase.

Magie mě neposlouchala jako dřív. Neovládal jsem ji. Zoufale jsem vzpomínal na okamžiky, kdy jsem ji potřeboval a ona tu pro mě byla. Ale teď ne.

Nyní mi ukazovala, že to nejsem já, kdo tu má kontrolu, ale ona. A je vzteky bez sebe, jak jsem s jejím darem nakládal.

Nesnažil jsem se nic pochopit, protože to ani nešlo. Viděl jsem pocity, cítil jsem zvuky a slyšel jsem barvy všude kolem sebe. Byl jsem ve tmě naplněné světlem.

Nevím, jak dlouho jsem křičel, než jsem přišel o hlas, a pak křičel úplně mlčky. Tělo se mi svíjelo v agónii a mysl krvácela. Cítil jsem smrt všude kolem sebe, ale ta nikdy nepřišla. Ať jsem byl sebevíc zničený, nikdy jsem nedostal klid. Nezemřel jsem.