Kapitola 8, Slunce, písek, moře a já

Slunce, písek, moře a já

Otevřel jsem oči a uvědomil si jednu věc – jmenuji se Loki. Nic víc nevím a na nic si nevzpomínám. Ale hlavně je mi to úplně jedno.

Tváře mi hladil jemný vánek a mezerou mezi hustou clonou z všemožných tropických rostlin ke mně pronikaly sluneční paprsky, které příjemně hřály. Dlaněmi jsem hladil hebkou trávu pod svým tělem.

Odevšad bylo slyšet šumění a já zvědavě zvedl hlavu. Bylo fajn tu jen tak ležet, ale zároveň jsem toto místo neznal, a tak jsem se vydal na průzkum. Jak dlouho tu ležím a co jsem dělal předtím, jsem nevěděl.

Spíš než svědomitý průzkum ostrova – ano, byl to ostrov a já ho později celý prochodil – to byla líná procházka. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že něco takového jsem už někdy plánoval – bez cílu bloudit a objevovat nové místa. Ale kde? A kdy?

Nepříjemný pocit déjà vu zmizel ve chvíli, kdy jsem si mezi nízkými, ale zato hustými keříky proklestil cestu až na pláž. Pohled na nekonečný oceán mi vyrazil dech. Taková nádhera...

Ale nikde ani živáčka a žádné stopy po civilizaci. Matně jsem si uvědomoval, že za těch pár minut, které mi cesta na okraj trvala, jsem neslyšel žádný cizí zvuk. Kde jsou všechna zvířata?

Pokrčil jsem rameny a bosými chodidly se zabořil do písku. Byl horký. Až moc horký, pomyslel jsem si. Překonal jsem vzdálenost, které mě dělila od průzračné hladiny, a až po kolena ve vodě jsem se zastavil. Byla chladná a mně to naprosto vyhovovalo.

Ono šumění, za nímž jsem se vydal, způsoboval silný vítr, který přicházel od oceánu a hnal vodu v pravidelných příbojích až na pláž, odkud se zase kvapem vracela zpět. Uvědomoval jsem si, že je tady mnohem silnější, protože mu v cestě nestojí žádná vegetace. Jeho vlivem mi létaly vlasy do obličeje a mě poprvé napadlo, že bych se mohl podívat, jak vlastně vypadám.

Sklonil jsem hlavu a prohlédl si svůj odraz na neklidné hladině. Hodnou chvíli jsem na sebe civěl, než jsem zase zvedl hlavu a začal se hlasitě smát. Nevím, co jsem si myslel, že uvidím, ale žádný zvláštní dojem to na mě neudělalo. Byl jsem to prostě já a tečka. Odkud jsem znal svůj obličej, nevím, ale není to nakonec jedno?

Slyšet svůj vlastní smích mě udržovalo v euforické náladě a protože jsem neměl co jiného na práci, rozeběhl jsem se podél pláže. Voda stříkala na všechny strany, promáčela mi kalhoty a trochu i lehkou černou tuniku, ale já se smál na celé kolo. Jen tak.

Když jsem skončil se vším tím bezdůvodným veselím – teoreticky vzato jsem neměl důvod ani ke smutku, ani k radosti, takže jsem si prostě vybral – a vylezl jsem z vody, do bosých nohou se mi zabodávaly mušle a kamínky vyplavené z vody. Tehdy jsem dostal skvělý nápad.

Začal jsem je sbírat, abych z nich něco napsal. Co to bude jsem věděl úplně přesně – vsadil jsem na jistotu a než padla tma, na rozlehlé písečné pláži se vyjímal můj několikametrový podpis Loki. Musel být vidět i z vesmíru.

Když se setmělo, vítr už přestal být tak příjemný a voda spíš mrazila než chladila, proto jsem se stáhl mezi stromy a o jeden jsem se opřel. Před sebou jsem měl skvělý výhled na pláž s mořem a ohnivým západem slunce na pozadím. Úžasná podívaná, to Vám řeknu. Nejlepší v mém životě, když uvážím, že život jako takový pro mě teprve dnes začal.

Jakmile světelný kotouč z oblohy zmizel, přesunul jsem zpátky na místo, kde jsem se probudil. Lehl jsem si na měkký koberec z trávy a pozoroval hvězdy.

Když to shrnu – kromě pobíhání v moři a stavění svého podpisu jsem se jenom válel a na něco čuměl. To děsivé na tom je, že mi to vůbec nepřišlo divné. V mysli jsem měl klid, žádné myšlenky nepřicházely a nic mě netrápilo.

Žil jsem svůj dávný sen.