Kapitola 9, Muflon

Muflon

Bylo fajn procházet se tu, mluvit se sebou, ptát se, co dělám, kam jdu a co tam budu dělat, a uvědomit si, že vlastně nevím a že jediné, co znám, je mé jméno, ne má minulost, program na tento večer, natož na příští týden. Žít v míru sám se sebou bylo smyslem mého života. S myslí prázdnou a hlavou jako nepopsaný list jsem se o nic nestaral ani jsem se ničeho nebál. Byl jsem šťastný, protože tam někde hluboko jsem věděl, že přesně takhle jsem si šťastný život vždycky představoval. Bez starostí, povinností, předsudků, soupeření... A vůbec všeho, co můj život doposud obsahoval.  

 

Své „šťastně až navěky“ jsem žil přesně do odpoledne druhého dne. 

 

Tehdy jsem se brouzdal po pás ve vodě. Největší vedro dne už jsem měl za sebou – strávil jsem ho bezesným sněním pod stromy – a na slunci už bylo zase přijatelně. Dlouhou tuniku jsem si svlékl a za rukávy uvázal kolem krku tak, aby se nenamočila. Chtěl jsem mít něco teplého na večer, protože úplně mokrých kalhot se budu muset před spaním vzdát a nechat je uschnout. Jak z nich slanou vodu dostanu jsem věděl úplně přesně. 

 

Když mě předchozí noc vzbudil chlad a já se nedokázal nijak zahřát, zatoužil jsem po hřejivém ohni. Zasnil jsem se o teplé auře, kterou kolem sebe šíří, a toužebně propaloval pohledem nedaleko ležící suchou větvičku. 

 

A ona vzplála. Z ničeho nic jsem měl, co jsem potřeboval, a stačila na to pouhá myšlenka! 

 

Při té vzpomínce jsem se musel usmát. No, není to zázrak? pomyslel jsem si. Že to není náhoda, mě ani nenapadlo. Zahřál jsem se a stále ještě mokré nohavice jsem u něj usušil. To samé jsem plánoval udělat i dnešní večer. 

 

Jenže to už se nikdy nestalo. 

 

Konec mého ráje přišel tak kradmě a náhle, jak to jenom šlo. Nejprve jsem uslyšel tiché hučení. Že by sílil vítr? Čeká mě snad vichřice? Zvuk zesílil a já dokázal určit směr jeho zdroje. Otočil jsem se čelem k širému oceánu, ale dokonale modrá obloha se tvářila nevinně a žádné zrádné mraky se po ní nehonily. A tehdy jsem to spatřil – přibližující se tmavou tečku na obzoru. Rostla s obdivuhodnou rychlostí a já brzy zjistil, že jí předchází jiná, mnohem menší a červená. 

 

Za okamžik už jsem rozeznal tu větší z nich. Obrněná bojová helikoptéra, nebo spíš menší stíhačka se hnala za tou menší tečkou, mně neznámou, a vypadaly, že někam hodně spěchají. 

 

Zvedl jsem ruku a zamával jim. Proč jsem to proboha udělal má jediné vysvětlení –  ten stroj mi přišel povědomý. Už jsem takový vrtulník někdy někde viděl. 

 

K mému nemalému překvapení začaly klesat a zamířily dolů k ostrovu. 

 

Než jsem stačil ruku zase svěsit podél těla, červená tečka si mě všimla, oddělila se a vzala čáru mým směrem. Nebyl jsem si jistý, zda zůstat stát, nebo se někam ukrýt. Nakonec zvítězila nezkušená naivita a zvědavost, a tak jsem se ani nepohnul. 

 

Jakmile se červená dostatečně přiblížila, uvědomil jsem si dvě věci. Z prvé to není žádné mini letadlo, já jsem si doteď myslel, ale lidská silueta – nad tím zjištěním má osamělá duše zajásala. A za druhé, že vůbec nezpomaluje. 

 

Rudozlatá postava přistála přede mnou. Elegantně, ale na můj vkus až moc tvrdě. Byl by to skvělý, strach vzbuzující akt, kdyby se přistání nekonalo ve vodě a sotva dva metry přede mnou. Od hlavy k patě úplně promočený jsem na příchozího vrhl nevlídný a zároveň vyčítavý pohled. 

 

„Nazdar muflone,“ řekl mi roboticky upraveným hlasem, když na mě mířil všemi svými zbraněmi. 

 

Naklonil jsem hlavu na stranu. „Co prosím?“ 

 

Dřív, než odklopil masku, jsem si byl jistý, že se jedná pouze brnění a člověk je uvnitř. Na přemýšlení, odkud jsem to věděl, nebyl čas, protože přesně ve chvíli, kdy jsem se zeptal, vrtulník-lomeno-letadlo přistál za mými zády. S mnohem větší lehkostí, to jsem musel uznat, ale přesto jeho silné motory rozháněly oceán na všechny strany a tvořily ve vzduchu mikroskopický aerosol, který se mi lepil na holou kůži. Tunika kolem ramen vlála ve větru způsobeným přistávajícím strojem, tak jsem se rozhodl obléknout si ji. Když jsem ji přetahoval přes hlavu, neznámý muž v brnění a s žárovkou uprostřed hrudi si mě tázavě prohlédl a vypadal, že si až teprve teď všiml, že mám jenom kalhoty, ale přesto na mě nepřestal mířit. Prohlédl jsem si ho. 

 

Oči plné jisker, výrazný, ale rozhodně ne nevhodný nos, vousy plynule přecházející do charakteristické bradky a tmavé vlasy sčesané na stranu. Marně jsem si tu tvář snažil s něčím spojit. S čímkoliv.... Díval jsem se na něj a nic necítil. Žádné vzpomínky ani emoce, ať už dobré nebo špatné, což mohlo znamenat jen jednu jedinou věc –⁠ neznám ho. Nikdy jsem ho neviděl, na to jsem přísahal. 

 

Mezitím už z letounu vyskákaly další postavy. Byly celkem tři –⁠ světlovlasý středního věku ve vskutku výstředním červeno-modrém oblečení, mladá žena s rudými vlasy v přiléhavé černé kombinéze a ještě jeden muž ve tmavé vestě a s podivnou věcí v ruce. Ta se později ukázala být lukem a ani zbylí dva nebyli beze zbraně – ženě visely u pasu pistole, u kotníku jsem dokonce zahlédl čepel a druhý muž držel v ruce velký kulatý štít z kovu s na první pohled ostrými kraji, ale ani to se nemohlo rovnat arzenálu, který měl muž v za mými zády. 

 

V plné polní mě obestoupili.