Kapitola 15, Dluh

Dluh

Než mě chytil kolem krku, neudělal jsem ani krok vzad. Když mě začal škrtit, vzdorovitě jsem stál na místě. Důvod byl jasný – od laserů šlo teplo. Ve skutečnosti to byl chirurgický laser, který má něco přes tisíc dvě stě padesát stupňů. Zatímco ten lékařský způsobuje zvýšení tlaku na tkáni pacienta, což vede k naříznutí kůže s vysokou přesností, tyhle byly upravené, protože jejich účelem nebylo mě rozkrájet na kousky, ale vysokou teplotou mě odradit od útěku. A povedlo se.

Bolelo to. Samozřejmě, že ano. Lhal bych, pokud bych tvrdil opak, ale zároveň jsem tu největší bolest nevnímal. Pohledem jsem zůstal přikovaný k tváři Tonyho Starka. Vypadal jako znovuzrozený – oči mu zářily štěstím a po předchozím napětí ani stopy. Měl jsem z té proměny upřímnou radost, ale ta chvilka blaha naneštěstí brzy pominula a já se ocitl zpátky v realitě.

Železný muž mě chytil za ramena a strhl prudce k sobě. Celou dobu opakoval „Ó-můj-Bože-ó-můj-Bože-ó-můj-Bože-díky-díky-díky-ó-můj-Bože...", ale teď přešel na „Proboha-Loki-proboha-Loki-proboha-Loki..." a tvářil se zděšeně. Teprve teď mi došlo, co se vlastně stalo.

Sotva zlomek vteřiny mé nepozornosti a letmý dotek laserové stěny stačily k tomu, aby mi kompletně spálily kůži na zádech. Zatnul jsem zuby, abych nekřičel, ale na tom už nesešlo. Celá situace se mi dokonale vtiskla do tváře a já viděl svůj agonický pohled v odrazu Starkovy zbroje. Nechtěl jsem dát cokoliv najevo kvůli všem těm lidem okolo, kteří se ke mně chovali jako k nepříteli, a snažil jsem se rychle vzpamatovat, ale veškerá sebekontrola se začala bortit jako domeček z karet. Oprava – odlétla v dáli jako listí během hurikánu.

Nervová spojení, která přežila, se začala ozývat, a to mělo za následek pulzující bolest přicházející v pravidelných vlnách. Její účinky by se daly popsat jako tupé rány kladivem přímo do mozku.

Jako první mě zradily nohy. Kolena si dala neohlášenou dovolenou a chtěla mě poslat k zemi, ale to jim Iron Man, který stále svíral má ramena a nevěřícně třeštil oči, nedovolil. Vystoupil z brnění – i v bolesti jsem to dokázal obdivovat – a pomalu mě bokem opřel o prázdný skelet. Prohlédl si má záda. Jak moc je to vážné jsem poznal podle množství nadávek, které následovaly.

„Loki, vydrž. Já nejsem doktor, ale někoho ti seženu." Vstal a otočil se k odchodu. „Zůstaň tady. Nehýbej se a bude to dobré, slibuju." Udělal pár kroků, ale pak se zastavil. Podíval se na mě.

Periferně jsem viděl svůj kovový odraz. Necítil jsem k tomu muži zlost, odpor ani zášť, které se snažil najít v mé bolestí poznamenané tváři. Marně hledal nenávist.

Železný muž bez železa uhnul pohledem a klekl si zpátky ke mně. „Moc se omlouvám, vážně moc mě to mrzí. Udělal jsem velkou chybu..."

„To nic," odpověděl jsem kupodivu zřetelně. Moje hlasivky to celé ustály bez zranění.

„Ne, Loki, to rozhodně něco je. Tys mě zachránil a já ti to nikdy nezapomenu. Mám u tebe dluh, který budu až navěky splácet. A začnu tím, že se o tebe postarám. Dostanu tě odtud, přísahám." Povzbudivě se na mě usmál a stiskl mi ruku. „Já jsem Tony Stark a ty, Loki, mi tykej," řekl a než jsem stačil cokoliv odpovědět, zmizel.

Snažil jsem se nehýbat, abych nedráždil záda spálená na škvarek, ale stejně jsem se za ním ohlédl.

Měl jsem z toho muže rozporuplné pocity a zabývat se v myšlenkách jeho osobou mi pomáhalo odvést pozornost od... Však Vy víte. Druhá možnost byla přiznat si, že ten oheň na ostrově, šíp od lukostřelce a to před chvílí nebyla náhoda a že to jako puzzle zapadá do celku, který nechci vidět ani znát.

O čem to mluvil? Co chtěl udělat? A bylo to, co jsem viděl, jeho vzpomínky? Takové otázky se mi honily hlavou a odpovědi na ně nebyly moc uklidňující, navíc první dvě se bezprostředně týkaly mé soby – mluvil o mně a chtěl mě zabít. A co se týče té třetí, no, udělal jsem si poznámku, že se ještě přeptám.

Lasery zůstaly po jeho odchodu – velmi rychlém nutno říct, téměř utíkal – nespuštěné, posuvné dveře zely dokořán, a přesto jsem ani nepomyslel na útěk. Pomineme-li neohlášenou rekreaci mých nohou, slíbil jsem Brucovi, že nebudu dělat žádné hlouposti. Začal jsem přemýšlet, jak mu celé vysvětlím.

×

Bruce mezitím uháněl v závěsu ostatních Avengerů. Trvalo jim to déle, než mělo, protože se museli přeptat na cestu. Takže asi tolik k rozloze a spletitosti základny S.H.I.E.L.D.u...

Tony je slyšel ještě dřív, než odbočil za roh a ocitl se jim tváří v tvář. Slyšel jejich dunivé kroky, které však spolehlivě přehlušilo Clintovo klení. Matně si uvědomoval, že lukostřelec nadává v nedávné době – to znamená poslední dva dny – velmi často. Totiž skoro pořád. Slyšel ho dnes říct něco jiného než urážky na mou hlavu?

Loki. Hm... Tony se zamyslel. To, co se chystal udělat, byla šílenost. Mohl jen doufat, že ho nezavřou hned vedle mě, ale ani to ho neodradilo. To, co před chvílí říkal, myslel vážně. Smrtelně vážně. Neměl tušení, co jsem to s ním provedl, ale byl za to rád. Všechny zlé myšlenky zmizely, vzpomínky byly překryty růžovou mlhou a on pocítil klid jako ještě nikdy.

Měl před sebou nejisté počínání, ale jedním si byl jistý. Za Lokiho bych položil i vlastní život.

Za chvíli měl možnost to dokázat.