Kapitola 17, Schizofrenik kontra chůva

Schizofrenik kontra chůva

„Starku! Vy jste se snad úplně zbláznil?!"

„Proč?" Tony se nenechal vytočit. „Díky J.A.R.V.I.S.ovi ho budu mít neustále na očích a z věže ho v žádném případě nepustím."

Fury nemohl uvěřit, že takovou debatu vůbec vedou. Můj příchod byl sice záhadný a podezřelý, ale Starkova náhlá ochota ještě pochybnější. Stěží nacházel slova, která by skutečně vystihovala jeho aktuální postoj k celé situaci. Už stál před spoustou absurdních věcí, ale tahle byla, v porovnání se všemi ostatními, bezesporu číslem jedna.  „To mu chcete vážně dělat chůvu?" 

„Spíš bachaře," odvětil se smíchem Tony.

Fury si ho podezíravě prohlédl. Když přijmul celý ten návrh jako holý fakt a přestal se vrtat v jeho pošetilosti, vyvstal před jeho nedůvěřivou myslí velký otazník –⁠ proč???

„Co Vás k tomu vede?" udeřil.

Nebyl to přímo útok, to Tony věděl, ale špionská opatrnost a problém byl v tom, že s tím vůbec nepočítal. Myslel – omyl, on doufal –, že v tom Fury nebude šťourat a bez otázek přijme jeho podmínky. Vždyť pro něj byly výhodné, ne? Žádná starost, o všechno by se Tony postarat. Nemohl to mít jednou v životě jednoduché?

Ne, samozřejmě, že ne. 

Ale kdo mu před chvílí neskutečně zjednodušil život? Kdo mu ho před chvílí zachránil? Tony si všechno ještě jednou připomněl. Nebýt mě, jeho život by skončil. Tony Stark, jakého ho všichni znali, by zemřel. Ale znal ho vůbec někdo? Jistě, o všech hrůzách jeho života se obecně vědělo – Afgánistán, New York, Obadiah Stane, rodiče... –, ale jak moc ho zasáhli, možná nikdo nevěděl. Dlouho stál na pokraji šílenství a když se nakonec nechal ovládnout svými běsy, nevnímal žádnou cestu zpět. Zahodil svůj život, protože už neviděl dál.

Tony se podíval Furymu přímo do očí. Teď tu stál, protože mu někdo hodil záchranné lano, vrátil zpět čistou mysl a tím i jeho starý život. A měl ho zastavit schizofrenik, v němž byly skryté osobnosti, jedna podezřívavější než druhá?! Železný muž nebyl na tohle označení pro Fury, které kdysi vymyslel, zrovna dvakrát pyšný, ale ve zkratce popisovalo celý jeho názor na jednookého ředitele – podle něj přecházel Fury z bezbřehé nedůvěřivosti k Tonymu na ještě větší nedůvěřivost.

Ale on se nechystal vzdát bez boje. Nechystal se vzdát vůbec.

Už měl na jazyku další důvody a v plicích dost vzduchu, aby jimi vymluvil Furymu díru do hlavy, ale nakonec neřekl ani slovo. Někdo ho totiž předběhl. „Loki. Nic mu nevěřte a už vůbec ho neposlouchejte. Ovládá ho Loki."

Ještě nikdy neviděl Kapitána tak nerad.

×

Slyšel jsem jeho kroky. Zpočátku byly pravidelné a svižné, ale když se přiblížil, mezery mezi jednotlivými údery se protáhly. Mohl jsem jen hádat, zda za to mohly otevřené dveře do mého vězení.

Od Tonyho odchodu se toho moc nezměnilo, vlastně jedna jediná věc. Musím uznat, že jsem ztratil – pokud jsem vůbec někdy měl – představu o „normálnosti". Už jsem se ani nesnažil odhadovat, co je a není v pořádku, protože odpověď by vždycky byla negativní. A z toho bych se brzy zbláznil.

Jedna z těch negativních odpovědí by se jistě týkala i této otázky: Je úplně normální nic necítit?

Ano, skutečně jsem nic necítil. Nešlo o to, že už jsem si na bolest zvykl, protože i když jsem se snažil něco cítit, žádná bolest tu nebyla. Začal jsem zvažovat, že bych vstal, ale... Ale.

„Zůstaň tady. Nehýbej se a bude to dobré, slibuju." 

Povzdechl jsem si. Děly se věci, kterým jsem nerozuměl. V hlavě se mi rodily otázky, na které jsem neznal odpovědi. A navíc se zdálo, že můj život sahá dál, než jen na ostrov... Ne, vlastně jsem si byl jistý, že má minulost je delší než dva dny, a to otřáslo mým světem. Ztratil jsem jistotu a jediná možnost, jak ji získal zpět, je dozvědět se o sobě víc. Všechno.

Brucův pohled padl na mě a v tu chvíli se zdálo, že něco pochopil. Skoro jsem slyšel cvaknutí, jak mu v mozku dvě části skládačky zapadly do sebe. „Loki!"

Klekl jsem si. „Bruci..." oslovil jsem ho, ale dál už nic.

Viděl jsem otázku vepsanou v jeho očích, ale co jsem mu na to měl říct? Veškeré pochopení skutečnosti mě opustilo už před dlouhými hodinami a ať jsem se snažil sebevíc, nedal jsem dohromady žádnou slušnou verzi uplynulých událostí. Celé jsem shrnul do dvou nic neříkajících slov: „Dlouhý příběh."

Bruce mlčky přikývl a blížil se ke mně. Neuniklo mi jeho zaváhání, ale protože jsem neměl vzpomínky, nemohl jsem si dát dvě a dvě dohromady.

Vzpomínky... Krásný a někdy krutý otisk minulosti, který nám nedovoluje zapomenout na to, co už se stalo, a tím nás chrání. Vzpomínky znamenají zkušenosti. A zkušeností se mnou měl Bruce i ostatní Avengeři více než dost.

Zachytil jsem jeho obezřetný pohled a něco se ve mně zlomilo.

×

Tony si matně uvědomoval, na jakou Furyho otázku to Steve Rogers vlastně reaguje. Měl chuť se otočit na patě a i se mnou odtud uletět, ale naneštěstí u sebe neměl oblek a bez něj po tomhle obvinění nemohl udělat ani dva bezpečné kroky. 

Nervózně polkl. Teď mu chyběly argumenty. Sám nevěděl, co se stalo – natož jak jsem to udělal –, a teď to měl vysvětlit?

Vteřiny tvrdošíjně ubíhaly a ticho narušoval pouze tlukot jeho vlastního srdce. Dva páry očí ho propalovaly nekompromisním pohledem, jakoby snad byli lovci a on jejich kořist.

Hm... Jak se to říká – nejlepší obrana je útok?