Kapitola 19, Seznamte se - Hulk

Seznamte se - Hulk

To, že dva po zuby ozbrojení agenti právě sbíhají ze schodů, jsem nevěděl. Možná že by mě to zastavilo, ale možná taky ne. Zdálo se, že nic nemůže uhasit požár v mé mysli. Rudé plameny vzteku spalovaly rozumné myšlenky, protože ten muž znal mou minulost, ale odmítal mluvit. 

Svíral jsem ho v tom nejsilnějším sevření, jakého jsem byl schopen, a on se chvěl. Zvedl ke mně zděšené oči. „Loki, nedělej to..." ztratil hlas těsně před tím, než se mu v očích rozlila zelená barva.

Byl to šílený pohled plný zuřivosti a neukojené touhy po násilí, kvůli němuž se mi zastavil dech.

Co jsem to provedl?

„Utíkej!" 

Nejprve jsem si myslel, že jsou to moje myšlenky, ale když se ozvaly znovu a hlasitěji, dokázal jsem určit skutečný zdroj. Rusovlasá agentka se ke mně hnala s lukostřelcem v těsném závěsu a zběsile mávala rukama.

„Ne," odpověděl jsem snad nahlas, pravděpodobněji však ve vlastních myšlenkách. 

Nechtěl jsem mu doopravdy ublížit, opravdu ne! Nenapadlo mě,  že mu můj malý výslech přivodí... tohle. Ale co to vlastně bylo? Nějaký druh záchvatu?

Kůže pod mou dlaní se začala měnit a já v panice jeho ruku okamžitě pustil. Proměna pokračovala, ale já se ji snažil pokud možno nevnímat, protože mi brala kuráž, kterou jsem sakra potřeboval. Přestože jsem sbíral odvahu po tunách, třásly se mi ruce.

Pokusil jsem se ho dotknout, ale on se po mně ohnal pěstí a udeřil ze strany do hlavy. Natasha mě chytila za rameno a táhla pryč, ale já jsem se jí vytrhl. Měl jsem mžitky před očima po předchozím úderu, přesto jsem si šel pro další. Důvod byl jasný – cítil jsem vinu.

První ráně jsem se hravě vyhnul, a dokonce jsem byl na ten úhybný manévr i pyšný, ale s dalšími dvěma jsem si neporadil. Nebylo to proto, že bych to nedokázal, ale protože jsem nechtěl.

Měl bych to uvést na pravou míru, že? Problém byl v tom, že agenti nechali celu otevřenou, abych mohl ven, ale spustili lasery. Musel jsem být hodně, hodně opatrný, a to naštěstí nebyl problém. Velmi rychle se mi totiž dostalo zjištění, že jsem až překvapivě rychlý a mrštný a zřejmě něco takového nedělám poprvé.

Když jsem spolkl veškerou bolest, kterou zanechal poslední úder mířený do krku, odrazil jsem se z místa a skočil po Brucovi. Nohou jsem ho přišpendlil k zemi a zatímco jednou rukou jsem odrážel jeho rány, tu druhou jsem mu přiložil k hlavě. Výsledkem jeho šílenství bylo, že se mě pokusil kousnout, ale díky facce, kterou jsem mu uštedřil, neuspěl. Promiň, Bruci.

V očích zelenou, ve tváři vztek a s podivnou proměnou těla jsem ho nepoznával. Kam zmizel ten mírný a hodný muž, kterého jsem znal?

Zahnal jsem veškeré otázky i rušivé myšlenky a pustil se do práce. S hlubokým nádechem jsem se dotkl jeho spánku.

×

Všude byla tma. Ne ta šedá, při které usínáte, ale taková úplně černá a naprosto děsivá, protože postrádá jakýkoliv jiný odstín.

Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že nic nevidím a neslyším, protože tu opravdu nic není. Teprve když jsem zavřel oči a soustředil se na to, co tu mělo být, uviděl jsem. Nebyl to však zrak, čím jsem ty dvě bytosti spatřil, ale cit. Cítil jsem jejich přítomnost jako cizí dech na svém krku.

Obě byly stejně velké, ale jedna se zdála mohutnější díky záři, která ji obklopovala. Měla jasně zelenou barvu a vycházelo od ní spoustu silných pocitů jako je vztek, hněv a zuřivost. Jevila se prudce a agresivně.

Zato ta druhá byla jejím pravým opakem. Mihotavá bělostná záře jakoby se třásla a propadala sama do sebe. Cítil jsem z ní strach, žal a bezedné zoufalství.

Věděl jsem, za kým mám jít, a taky jsem to hned udělal. Chtěl jsem přivést zpátky toho Bruce, kterého jsem znal a měl rád.

Natáhl jsem po něm, ale postava i záře kolem ní se změnily na mlhu a má ruka prošla skrz. Znovu se zhmotnil o kus dál, jenže já se nechtěl honit za přízrakem. Musel jsem si získat jeho důvěru. Naštěstí jsem přesně věděl, jak na to.

Abyste pochopili, proč jsem udělal to, co jsem udělal, musíte se vrátit pár stránek zpátky a položit si zásadní otázku – proč jsem věřil Brucovi, ale ostatním Avengerům ne? Odpověď je překvapivě jednoduchá – choval se přátelsky a nesnažil se mi ublížit. A taky nebyl ozbrojený.

Upřímný úsměv a vlídná slova bylo to jediné, co jsem mu teď a tady mohl dát já, ale fungovalo to. Jeho aura zesílila, když jsem se na něj povzbudivě usmál, a jeho paže se pod mým dotekem nerozplynula. Dokonce se mi zdálo, že se jeho bílá barva projasnila a zesílila, jenže to mohl být stejně dobře můj vlastní pocit.

Otočil jsem, abych spatřil, jak na nás – ruku v ruce – zírá ta druhá postava. „Nemůže ti ublížit," ujistil jsem nervózního Bruce a skutečně jsem si to myslel.

Měl jsem za to, že bitva skončila a tohle je naše vítězství, ale naneštěstí pro nás oba to byla lež.