Kapitola 20, Zelená

Kapitola 20, Zelená

To, co se stalo, mě úplně vyvedlo z míry.

Když tak nad tím zpětně přemýšlím, sám sobě se divím, s jakým klidem jsem k tomu přistupoval. Co mne hnalo kupředu? Slepá loajalita, pocit provinění nebo touha po satisfakci? Dodnes nechápu, proč jsem zůstal a nevzal nohy na ramena. Mohl jsem přeci přerušit návštěvu Brucovy mysli a odpustit si ten hrůzný zážitek! Ale věděl jsem tehdy jak?

Tenkrát jsem neměl ani pomyšlení na útěk, tím jsem si jistý. Zůstal jsem konsternovaně stát a pozoroval celý ten výjev. Přímo před mýma očima Bruce-dvě, o němž jsem se později dozvěděl, že to byl obraz Hulka v Brucově vědomí, explodoval. Milióny kousků Hulka letěly přímo na nás. Stisk ruky, kterou jsem svíral, zesílil. V reflexu jsem přivřel oči, ale jakmile se nás částečky dotkly, zjistil jsem, že jsou to jenom kapky vody.

Usmál jsem se. „Jak jsem říkal. Jsi v bezpečí." 

Pokusil jsem se uvolnit ocelové sevření jeho ruky, ale když se mi to povedlo, vystřídal ho třas. Bruce-jedna se díval někam za mě. Co nejrychleji to šlo jsem se otočil a zalapal po dechu. K mému nemalému překvapení se na nás právě řítila několik metrů velká vlna. Nezměrná masa vody měla zelenou barvou.

Cítil jsem zármutek a naprostou odevzdanost, který můj společník vyzařoval, ale nebyl čas porovnávat je s mou panikou z utopení. Pokusil jsem se spolknout veškeré obavy, ale to se snáz řekne než udělá. Se stále se zmenšující vzdáleností mi vidina blízké smrti zatemnila mysl.

Mysl... Já nemůžu umřít! Nemůžu umřít, když jsem v něčí hlavě. Nejsem v reálném světě. Prostě se probudím. Jako ze snu!

Proud myšlenek, které se mi tehdy prohnaly hlavou, měl dva zásadní dopady. Za prvé jsem se uklidnil získal zpět racionální uvažování. Za druhé jsem si přiznal, že jsem skutečně někomu vlezl do hlavy.

Otočil jsem Bruce-jedna čelem k sobě a zády k Hulkovi. Snažil se podívat za sebe, ale já ho pevně držel za obě ruce a nedovolil mu to. Měl jsem plán. Šílený, nutno říci, ale celkem logický. 

Porazit Hulka, který je součástí Brucova vědomí, můžu tak, že ho prostě smažu. Přinutím Bruce, aby na něj zapomněl, a když nebude mít místo, kde žít, tak prostě... Zemře, ne?

Dovolte mi teď malou vsuvku. Ačkoliv jsem tehdy ještě nevěděl o Hulkovi a jeho roli v Brucově životě, bral jsem ho jako démona, kterého je nutné vymýtit. Kdyby byla Bannerova zelená část psychického původu, mohl bych ho skutečně zabít v Brucově vědomí. Jenže to bylo gama záření, co ho stvořilo, takže teoreticky vzato bych musel nejdříve odstranit z jeho těla záření, a až pak jeho obraz v jejich společné mysli, aby byla Hulkova smrt definitivní. Nicméně právě teď postačovalo, abych Hulka z této společné mysli vypudil, a on by přestal útočit na Bannerovo vědomí a proměna by se zastavila. Ve zkratce prostě stačilo, abych Bruce přesvědčil, že tam Hulk prostě není, o což jsem se vlastně snažil až na jeden drobný detail – já mohl zemřít. Kdyby zemřelo mé astrální já, které jsem promítal do jeho hlavy, zemřelo by i tělo. Co je tělo bez duše? Jen prázdná schránka. 

Absence tohoto „drobného" faktu mi naštěstí umožnila chladně uvažovat a neobávat se o svůj vlastní život. Použil jsem osvědčenou taktiku uklidňujících frází a svých vlastních vzpomínek z ostrova a přitom pozoroval Bruce-dvě ve formě přibližující se vlny. Nezmizel, což znamenalo, že můj skvělý plán nefunguje. Proč? Proč to nemohlo být takhle jednoduché?

Zdálo se, že Hulk sahá v Brucově vědomí hlouběji, než jsem si myslel. Nestačilo ho přesvědčit, že všechno je dobré teď, musel si být jistý, že to bude dobré už navždy. Že své démony zažene, kdykoliv to bude třeba.

Nepouštěl jsem jeho ruce, aby nemohl vidět, jak blízko už nebezpečí je. Já od něj nemohl odtrhnout oči. Co o něm vlastně vím? ptal jsem se sám sebe. Odpověď nebyla vůbec uspokojivá. Nic. Snažil jsem se na sobě nedat znát žádné emoce. Musím se ptát lépe. Proč se ho Bruce bojí? To už bylo lepší. Protože ho zná. V hlavě se mi začal rýsovat nový plán. Pokud je to pravda, jakože je, tak to znamená, už spolu museli někdy svést podobnou bitvu. A Bruce-jedna, jakého znám, to vyhrál. Možná pokaždé, možná jenom jednou, ale určitě vyhrál. Připomenout mu, že není vše ztraceno, by mohlo být klíčem ke všemu!

Potřeboval jsem jeho vzpomínky. Musel jsem mu ukázat, že už to jednou dokázal a dokáže to znovu.

Zlí jazykové budou tvrdit, že to, co se dělo dál, jsou holé nesmysly. Já bych to přirovnal k jízdě na kole – myslíte si, že jste to zapomněli, ale když nasednete, nohy se Vám začnou sami od sebe pohybovat, aniž byste se nad tím museli nejdřív zamyslet. Nebo let ptáků – ptáčata létat neumí, ale když je rodiče vyhodí z hnízda, nezemřou. Jejich křídla ví, k čemu jsou určena, co a jak to mají dělat. 

Stejnou věc jsem právě zažíval. Jako bych to snad dělal celý svůj život, jako bych to měl milionkrát vyzkoušené, vytáhl jsem z Brucovy paměti ty správné vzpomínky. Chvilku mi to sice trvalo, to je pravda, ale nakonec jsem je našel. Probíral jsem se jeho dětstvím, první láskou, začátkem kariéry, studiem gama záření... Viděl jsem místa, budovy i  tváře, z nichž mě nejvíc upoutal pohled na rozmazanou postavu v té podivné helmě, kterou už jsem viděl u Tonyho. Kdo to je? Odkud ho oba znají?

Dotěrné otázky jsem zaplašil, protože tu byla podivnější věc, na kterou jsem narazil. Přede mnou zela černá díra. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a došel k závěru, že je to vzpomínka, kterou se přede mnou snaží Bruce-dvě skrýt. Je to ono? Určitě.

Pustil jsem se do jejího odkrývání. Byl přes ni přehozen neprůhledný závěs, jehož odkrývání si můžete představit jako cestu velmi spletitým bludištěm. Spousta cest a vracení, spousta energie. Krok za krokem jsem odemykal zámky, které Hulk stvořil. Když jsem skončil, celý zadýchaný jsem zhlédl svůj nalezený poklad. 

Skutečně to byla ta správná vzpomínka. Bruce v ní porazil Hulka díky vlastnímu přesvědčení, ale hlavně podpoře jedné rusovlasé ženy. Jeho přátelé mu dali sílu bojovat, stáli za ním, věřili mu a on vyhrál. Viděl jsem to Brucovi na očích – vzdor a přísahu, že se nikdy nevzdá. 

Připomenutí tohoto vítěství změnilo jeho nynější přístup. Měl stejně tvrdý a neústupný pohled, jako tehdy, odevzdanost byla ta tam.

Opětoval stisk ruky a vrátil mi úsměv nazpět. Zahnat Hulka byl teď jeho úkol a on se chopil opravdu mistrně. Nevím jak, to už navždy zůstane mezi nimi dvěma, ale k mé nemalé úlevě se vlna, už jen kousek od nás, prostě rozplynula.

Vyhráli jsme.