Kapitola 21, Zlomený nos

Zlomený nos

Tony Stark nechápal nic z toho, co právě udělal. Co to do něj vjelo?! Zbláznil se snad? Sám o tom začínal vážně uvažovat, ale na svou obhajobu neměl dost důkazů. Je to definitivní. Zbláznil se!

Nabídl celému týmu bydlení u něj ve věži. Samo o sobě by to nebylo zas tak špatné, přeci jenom byli ten tým a pracovali spolu na ochraně lidí. Mohl je považovat za kolegy a z profesního hlediska byla vzájemná vzdálenost spíše problém než výhoda, ale...

Tonymu unikl povzdech. Na co myslel? To už byl skutečně tak moc zoufalý?

On se k tomuhle „superhrdinování" dostal jako slepý k houslím. Ano, chtěl pomáhat lidem, jenže k tomu by stačilo pouhé financování té zpropadené organizace S.H.I.E.L.D., ne? Pravdou bylo, že toho měl tak akorát dost. Plánoval si, že dá Avengers sbohem a bude žít ve věži s Pepper šťastně až do smrti. Občas sólově vypomůže nějakým civilistům nebo znepříjemní život teroristům, ale jinak šlus. Tímhle se vlastně dobrovolně podepsal do kolonky „celoživotní účast".

Byl zoufalý. Tak moc zoufalý, že se k tomu všemu bez váhání upsal, jen aby mě odsud vytáhl. Už to společné bydlení na něj bylo moc a s tím Furym to celé jenom dovršil, ale nelitoval. Fury na to kývl a na ničem jiném mu teď nezáleželo. Pepper nebude ráda, ale on jí to nějak vysvětlí. Minimálně se o to alespoň pokusí.

Tony se uchlácholil myšlenkou, že když každému z nich poskytne celé patro, nemusí je celé věky vůbec potkat.

×

Steve Rogers se na to celé díval z úplně jiného úhlu pohledu. Pravda, do té „hnusné budovy v New Yorku" se mu nechtělo, ale zároveň to bral jako příležitost. Budu sledovat Lokiho a jeho plány zastavím už na počátku.

Co se Tonyho týče, už si byl jistý, že jedná z vlastní vůle. Jednak proto, že by bylo naprosto nelogické, aby Avengery zval k sobě, když by chtěl se mnou spolupracovat. A taky neměl modré duhovky.

Zároveň pro něj byla jeho figura v celé téhle hře záhadou. Proč hájil Lokiho zájmy? A s takovou vervou? Steve si znovu vybavil, jak tvrdý pohled měl ve tváři, když se pokusil něco namítnout. „Zkus mě zastavit," řekl výhružně.

Co s ním Loki udělal? A je pravda, že ztratil paměť?

Ještě si takovou možnost nepromyslel, ale pokud by se to ukázalo jako čirý fakt... No, Steve se rozhodl, že dá věcem volný průběh a bude nakloněný všem možnostem. A přitom dohlédne na to, abych nikomu neublížil.

×

Když jsem se vrátil zpátky do reality, jako první jsem si uvědomil jednu znepokojivou věc. Bolel mě nos a po důkladném ohmatání jsem došel k závěru, že je zlomený a silně krvácí.

Bruce, kterého jsem předtím zaklekl, pode mnou nebyl. Očima jsem ho vyhledal. Na všech čtyřech se krčil sotva krok ode mne a přerývaně dýchal. Neunikla mi krev na kloubech jeho pravé ruky. To musel být slušný pravý hák, pomyslel jsem si.

Bruce zklidnil dech a otočil se na mě. Jeho pohled byl zcela totožný jako předtím ten Tonyho. Jako přes kopírku – šťastný, ale zmatený. Překvapeně a zároveň vděčně mi padl kolem krku. Byl opatrný, aby se nedotkl mých zad, ale jejich bolest už pro mě byla minulostí.

„Děkuju..."

Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem mu alespoň položil ruce na záda. Hodnou chvíli jsem tak přetrval, než se ode mne konečně odtáhl a podíval se mi do očí. „Loki, jak jsi to udělal?"

Nebyl jsem schopen mu na to dát uspokojivou odpověď, jenom jsem pokrčil rameny. „Jen jsem trochu pomohl. To je maličkost."

Bruce zakroutil hlavou a sarkasticky se zasmál. „Maličkost? Uvědomuješ si, co jsi právě dokázal? Zázrak! To se ještě nikdy nikomu nepodařilo!"

„To nic nebylo," zalhal jsem. Popravdě jsem se cítil k smrti unavený. Nejraději bych se natáhl ve stínu pod stromy a nechal se šuměním moře ukolébat až ke spánku tak, jak jsem si to zamiloval. O to víc mě zasáhly obavy, že už se tam možná nikdy nevrátím. Poprvé mě zasáhl stesk a moje nálada klesla o tisíc stupňů, ale nechtěl jsem to na sobě dát znát. Už kvůli Brucovi, který vypadal šťastně a mě nepříslušelo, abych jeho veselí čímkoliv zkazil.

Myšlenka na ostrov mě přivedla k jedné otázce. Co bude teď? O svou budoucnost jsem se naštěstí nemusel strachovat.

Nepříjemný pocit, který mě provázel už od procitnutí, zesílil. Otočil jsem, abych čelil osmi zvědavým očím. Tony Stark, lukostřelec, rusovlasá žena a muž s hvězdou si nás velmi pozorně prohlíželi, možná celou dobu.

Bruce se začal sbírat ze země a já následoval jeho příkladu. Zatímco zvedal ze země obsah lékárničky, jíž jsme zřejmě při našem zápasu rozsypali, něco vyprávěl čtyřem přihlížejícím. Pozorně jsem jeho rozrušenému monologu naslouchal, ale že bych z toho byl kdovíjak moudrý, to se říct nedalo.

Zcela odlišně na tom byli ostatní. Čím déle Bruce mluvil, tím větší byl úžas, nebo naopak pochybnosti v jejich tvářích. Rusovlasá žena si mě měřila pohledem.

Jejímu kritickému pohled udělal přítrž Tony. „Poslyš, Loki, jak by se ti líbilo odtud vypadnout?"

Mlčky jsem přikývl.

„Vezmu tě k sobě. Bude se ti tam líbit!"

Kdyby mohl pohled zabíjet, šel bych Tonymu na pohřeb. „COŽE?!"

„Jen klid, Legolasi. Tvůj šéf mi to schválil," odvětil brunet po chvíli. Zřejmě si užíval jeho pobouřený výraz. „Ale jen pokud chceš."

Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že ta otázka byla mířená na mě. Poprvé někoho zajímal můj názor. „Bylo by mi ctí."

„Paráda," Tony si mnul ruce, „Budeš nám dělat společnost, Bruci?"

Bruce vypadal potěšeně a Tony mu věnoval napůl výmluvný, napůl tajemný pohled. „Rád. Ale nejdřív se ti podívám na ten zlomený nos," řekl, ale pak se zarazil.

Ostatní Avengeři si všimli jeho zaváhání a tázavě se na něj podívali, on však ukázal na mě. Tonyho obočí vyletělo do závratných výšin. „Co to sakra..."

Bruce přistoupil blíž s hlavou nakloněnou na stranu. „Byl zlomený, nebo se mi jenom něco zdálo?"

„Nic se ti nezdálo," odpověděla mu jediná žena v místnosti.

Sáhl jsem si na zlomený nos, jenže ten byl už zase v pořádku. Zůstala po něm jenom zaschlá krev.

Bruce zakroutil hlavou. „Vzpomínáte si, co jsem říkal o tom metabolismu?"