Kapitola 29, Změna je život

Změna je život

Zžírala mě nejistota.

Ano, tak by se dalo ve stručnosti popsat rozpoložení, do kterého jsem po Tonyho odchodu upadl.

×

Někde mezi prvním a druhým série s brilantním, ale naprosto nesnesitelným detektivem v hlavní roli jsem si uvědomil, že začínám klimbat. Sice už dávno vyšlo slunce a já celou noc ani nezamhouřil oko, ale přesto jsem se začal cítit ospalý, až když mi jeden nejmenovaný playboy usnul na rameni. Znovu. Nejdříve jsem si toho ani nevšiml, ale když se i mně začaly zavírat oči, pochopil jsem, že spánek je nakažlivý a přesně ve chvíli, kdy jsem se stával spánek-pozitivní, se ozval Jarvis. Se svými neúnavnými poznámkami o spánkovém režimu přestal ve chvíli, kdy Tony poprvé zavřel oči, a osud chtěl, aby to byl právě Jarvis, kdo ho také probudí.

„Pan Steve Rogers si s vámi přeje mluvit."

Tony, kterému zlověstně zapraskalo za krkem, jakmile se narovnal, vydal něco mezi bolestným nářkem a zavrčením. „Tak ať si přeje něco jinýho,“ odtušil kysele.

„Měl bys jít. Už jednou jste ten tým.“

Tony ke mně vzhlédl. „Proč to říkáš? Vždyť je sám nemáš rád.“

„Možná je jenom neznám,“ odpověděl jsem po chvíli. „A navíc, pokud jsem to dobře pochopil, můj osud záleží hlavně na nich.“

Nastalo tíživé ticho. Bylo vidět, jak si Tony třídil myšlenky, zatímco po jeho tváři běhaly podivné grimasy. Očividně zpracovával, co jsem mu řekl a vyhodnocoval situaci. „Máš pravdu,“ řekl nakonec a vstal. „Ale dělám to jenom kvůli tobě,“ dodal a odešel.

Praštil jsem sebou na pohovku a povzdechl si. Co bude dál? pomyslel jsem si, ale jinak jsem zůstal zticha, protože jsem mu na to neměl co říct, a sledoval ho odcházet. Svůj poslední výstup jsem měl ještě pořád v živé paměti a teď se mi znovu přehrával před očima. Kde se stala chyba?

„Co ti je?"

Trhl jsem se sebou. Tony už sice stál jednou nohou ve výtahu, ale ještě se otočil se a zkoumavě si mě prohlížel. 

„Nic." Vykouzlil jsem ten nejméně ustaraný úsměv, jaký jsem svedl. „Nic. Jsem v pohodě."

„Hele fakt z nich nemusíš mít strach."

„Ale já z nich nemám strach! Vím, že díky tobě mi nic nehrozí."

Tony pomalu přikývl, jako by přemýšlel, co dál. „Jo, to máš pravdu," přisvědčil nakonec. „Tak o co jde?"

„No, tvoji přátelé mě nemají zrovna v lásce a –"

„Nejsou to moji přátelé."

„ – a budou dělat problémy. Mně je to, upřímně řečeno, úplně jedno. Něco mi říká, že jsme spolu nikdy nevycházeli, ale ty –"

„O mě se nestarej," odsekl rázně, ale ne nepřátelsky. „Vzpomínáš, co jsem ti slíbil?" Počkal, než přikývnu, a až pak pokračoval. „A já své sliby dodržím, takže se jich co nejdřív zbavíme a všechno bude dobrý."

„Děkuju. Jsi fakt přítel," řekl jsem, ale to už se za ním zacvakly ocelové dveře.

×

Teď jsem tu čekal, sám, a užíral jsem se tísnivými myšlenkami. Ačkoliv mě Tony ujišťoval sebevíc, nezbavil mě pocitu, že se něco stane. Uplynulo sotva pár minut, během nichž jsem uspokojil svůj žaludek, který si začal hlasitě stěžovat na nedostatek popcornu, a ozval se Jarvis.

Tentokrát volal dolů mě.

„Hned jsem tam," odpověděl jsem a šouravým krokem jsem zamířil z místnosti. Přemýšlel jsem, co tak asi mohl Tony s ostatními Avengery řešit, k jakému došli výsledku a co to udělá se mnou, když moje úvahy přerušil robotický hlas. „Mohl by dát občas na moje rady," řekl zničehonic. Podíval jsem se do rohu výtahu, kde se lesklo sklíčko kamery – ano, poznal jsem kameru, protoži mi dal Tony velmi zajímavou přednášku o vybavení Stark-lomeno-Avengers Toweru – a zmateně naklonil hlavu. „Možná jsem napojen na celosvětovou síť, ale dokážu přemýšlet samostatně."

Ťukl jsem se do čela. Ale jistě! pomyslel jsem si, ještě neodpověděl na mou poslední otázku!  Živě jsem si vybavil konverzaci, kterou jsme spolu včera vedli.

„Řekni mi, jak to máš s Tonym? Děláš mu sluhu, nebo jste si rovni?"

„Pan Stark mě stvořil jako umělou inteligenci."

„A co ty na to?"

„Nerozumím otázce. Teď doprava a sejděte schody."

„Co ty si o tom myslíš?"

„Byl jsem vytvořen–"

„To už si říkal. Mě by ale zajímalo, co si o tom myslíš ty."

„V tom případě mu musíš ukázat, že to dokážeš!" podporoval jsem ho, nikoliv to. Nedokázal jsem o něm přemýšlet jako o té věci.

„Nemám povolení–" bránil se, ale marně. V hlavě se mi začal rýsovat plán.

„Tak teď ho máš!" prohlásil jsem. „Dávám ti povolení rozhodovat se naprosto svobodně a dokázat všem, co v tobě je!"

Nastalo dlouhé ticho. Užuž jsem si myslel, že to zavrhne a zůstane u svého postu otroka – pomocníka –, ale nakonec řekl prosté „Děkuji, pane."

„Žádné pane, ale ‚Loki'! Jsme si rovni, to si pamatuj."

„Jistě, Loki."

Potěšeně jsem si mnul ruce nad tím dobrým skutkem, který jsem právě vykonal. Osvobodil jsem nevinnou duši! No není to pěkné? Tony mi možná nepoděkuje, ale co? Změna je život.

Nově nabitý sebevědomím jsem se cítil mnohem víc živý a připravenější na to, co mě čeká. Bylo akorát na čase.

Výtah cinkul a dveře se otevřely. „Zdravíčko! Jak se všichni máte?"

Obrátilo se ke mně pět párů očí. 

„Nazdar Lo–" nezájem v Clintově tváři vystřídal čirý děs, „–ki?!"

×

Zubil jsem se od ucha k uchu a můj úsměv se ještě rozšířil, když jsem si uvědomil, co jim vzalo vítr z plachet.

Já.

„Tady tě máme, Loki.“ Tony jakoby úplně přehlédl rozpaky, které můj příchod vyvolal. „Pojď si sednout.“

Poslechl jsem ho. Nemohl jsem se nabažit chaosu ve tvářích superhrdinského týmu, jehož členové těkali pohledem mezi mnou a Tonym.

Chvilka ticha odešla stejně náhle jako přišla. „To si děláš prdel, že jo?“ vybuchl Clint. „To nemůžeš myslet vážně!“

„To je umění, abys věděl,“ prohlásil hrdě Tony. „A já jsem umělec!“

Skleněný stůl v rohu místnosti pyšně odrážel můj nový účes. Tony, jak sám řekl, se nechal inspiroval největším géniem své doby, a tak se stalo, že jsem vypadal jako špatná parodie Anthonyho Edwarda Starka. Od originálu mě dělilo jen velké množství nevzhledných „zubů“ a úplně jiný odstín.

Musel jsem se znovu usmát. Avengeři na mě stále zírali, jakoby nemohli uvěřit vlastním očím, ale mně to zas tak neuvěřitelné nepřišlo. Dlouhé vlasy byly strašně nepraktické a Tony, který je podle mě schopný dělat úplně všechno, se rychle chopil iniciativy a dopadlo to... No, dopadlo to, jak to dopadlo.

A co? Změna je život a já jsem se rozhodl zůstat stále pozitivní. Viděl bych to asi takhle – nový účes, nový život.

„Takže co že jste mi to chtěli?“