Kapitola 31, Neškodné vzpomínky

Neškodné vzpomínky

Tony chtěl po Clintovi skočit, ale Avengeři nezaváhali ani okamžik a sahali po svých zbraních.

Rychle jsem zhodnotil situaci - jestli dojde k rvačce, pro mě a Tonyho to nedopadne dobře. Ne, že bych nevěřil v jeho oblek, ale Clintovy šípy a Stevův štít jsou taky dost dobré argumenty. Zatímco já bych skončil někde zavřený, což by se S.H.I.E.L.D.u moc líbilo, kdoví jaké problémy by měl Tony.

Abych zabránil rvačce, pro dobro nás všech jsem Tonymu nastavil nohu, takže sebou pouze neškodně praštil o zem. Asi mi za to nikdy nepoděkuje, ale já to v dané chvíli považoval za správné.

„Jak se vůbec opovažuješ něco takového říct?!"

Jenže nebezpečí ještě zdaleka nebylo zažehnáno. Tony, rozzuřený do nepříčetna, se sbíral ze země a stačil jediný příkaz Jarvisovi, aby začalo peklo. Neváhal jsem ani minutu.

„Tony." Uvědomoval jsem si, že jsem mohl zůstat opodál a dát tomu volný průběh, nebo dokonce zmizet k sobě na patro – pochybuji, že by si toho někdo všiml – ale když už jsem se stal tím poradcem Avengers, rozhodl jsem se postarat o to, aby se mezi sebou nevymlátili. „Není důvod se rozčilovat."

Ale Tony neviděl, neslyšel a vážně pochybuji, že vůbec přemýšlel. Zastoupil jsem mu cestu s tajným přáním, že by ho snad o hlavu větší překážka mohla zastrašit.

„Jdi mi z cesty, Loki."

Ha ha, jsem tak naivní, pomyslel jsem si, ale než jsem se stačil sám sobě pořádně vysmát, Tony přestal šlehat vražedným pohledem po všem živém a podíval se do očí i mně.

Můj šestý smysl se ozval. Brnění prstů byl čím dál silnější a neuvěřitelnou rychlostí mi pumpovalo do žil adrenalin. Snažilo se mi snad říct, ať zaútočím? Ať zaútočím dřív než on? Nesmysl, to by mi Tony nikdy neudělal. Nebo ano?

„Jen klid, vyřešíme to tak, aby nikdo nepřišel k úhoně." Stiskl jsem mu rameno a silou jsem ho zatlačil zpátky na gauč. Vypadal jako smyslů zbavený. Na tváři maska sériového vraha a v očích zuřivost divokého zvířete... No tak počkat.

V Tonyho očích bylo nebo, co tam rozhodně být nemělo. Popsal bych to jako tmavý stín v černé zornici, ale určitě vám neuniklo, jak ironicky to zní. Chtěl jsem si to ještě jednou pořádně prohlédnou, jenže v tu chvíli Tony mrkl a bylo to pryč. Spolu s tím zmizel i všechen vztek a agrese z jeho tváře. 

×

Dovolte mi na chvíli zastavit čas a vysvětlit vám význam tohoto okamžiku. 

Stal jsem se svědkem velmi zajímavého úkazu, který měl velmi logické vysvětlení založené na třech znacích – paranoia, zvýšená agrese a mlha v očích. Nikdy jsem nebyl tak slepý, abych si něčeho tak jasného nevšiml, ale zato jsem byl v tu chvíli tak bláhový a pošetilý, že pro mě bylo jednodušší přehlédnout než začít řešit.

Tony byl paranoidní, když obviňoval Avengery a viděl všude kolem sebe jen zradu a podvod, ale přeci jenom to nikdy nebyl týmový hráč a Mstitelé mu byli vždycky protivní. Na jednu stranu hledal sebemenší záminku ke konfliktu, ovšem na druhou stranu to byla jediná možnost jak vyštvat tým i S.H.I.E.L.D. z Toweru. A co se týče té mlhy, no, mohl jsem se splést, ne? Čím více času uplynulo, tím jsem si byl jistější, že to byl pouhopouhý omyl. Nějaká hra světel nebo tak něco.

Nechtěl jsem celou událost přejít, prostě jsem ji nechal na později.

Rozhodl jsem se dát Tonymu nějaký čas, aby se uklidnil, ale bohužel mě napadla pouze jediná možnost, jak mu tu chvilku dopřát. Musel jsem se sám chopit iniciativy.

„Takže – předpokládám, že se všichni shodneme, že máme stejný cíl. Pokud se HYDRA snaží těžit z toho, co se stalo v New Yorku, nesmíme to dopustit." Ještě míň než nůž do zad se mi líbilo vést motivační projev Avengerům, ale když už mě do toho poradenství Tony navezl, budu svou roli hrát jak nejlépe dokážu. To ovšem neznamená, že s ním o tom jeho skvělém nápadu nepovedu velmi zajímavou diskuzi. Beze zbraně, samozřejmě. „Nemůžeme dovolit, aby se jim to povedlo – ať už jim jde o cokoliv. Já osobně bych to tipoval na armádu nad-lidí." Těkal jsem očima z Avengera na Avengera. Upřímně mi začaly docházet nápady na téma bezduché žvanění, ale koutkem oka jsem zahlédl, že Tony už zase vypadá v naprostém pořádku. „Jsem si jistý, že z vás nechce, aby se New York opakoval," zakončil jsem a padl vedle Tonyho na gauč.

Fajn, to by bylo, pomyslel jsem. Já už si svoje odpracoval, tak ať se teď činí někdo jiný. Když už to jsou ti superhrdinové, tak ať vymyslí geniální plán  jak zachránit svět, a mně dají pokoj. Možná bych si mohl vzít i dovolenou...

„Co si říkal o New Yorku?"

Trhl jsem sebou. Natasha, která byla ze všech Avengerů očividně nejlépe vycvičená v pitvaní cizích proslovů, si všimla jednoho malého detailu – já neměl vědět o New Yorku. Už bylo pozdě vzít to zpět. Mohl jsem jen zírat na Avengery, kteří si mezi sebou vyměňovali významné pohledy a sám doufat, že jsem nenapáchal nevratné škody.

„Já–"

Marná snaha. Clint tasil luk a zakládal šíp. „Jako bys tam byl," mířil mi přímo mezi oči.

„Ne, to–"

„Loki? Ty víš o New York?u" Z úst Tonyho Starka to znělo spíš jako obvinění než jako otázka. 

„Ano," povzdechl jsem si. Byl jsem naštvaný sám na sebe za to, že jsem se vlastní hloupostí zahnal do slepé uličky. „Ze tvých vzpomínek."

Nastalo ticho. Čekal jsem, že uslyším zvuk vystřeleného šípu, ale místo toho vydal jediný zvuk Tony, který se plácnul do čela. „No jasně! To je klidně možný! Když jsi tehdy udělal takovoutu svojí věc, že jo?" Začal gestikulovat tak, že mi málem vypíchl oko. „No, jasně, to všechno vysvětluje!"

„Ano," přitakal jsem, i když mi bylo jasné, že tak lehce mi to neprojde. Upřímně jsem se vůbec o těch vzpomínkách nechtěl zmiňovat. Jednak proto, že to byl Tonyho soukromý majetek, a za druhé jsem neměl nejmenší tušení, jak to popsat. Bylo tu až moc otazníků.

„Vysvětlit. A hned."

Unikl mi další povzdechl, ale stejně jsem se dal do vyprávění. Řekl jsem jim všechno, co jsem v Tonyho hlavě viděl. O nelidských bytostech pustošících město a zabíjející nevinné i o postavě, kterou jsem z dálky zahlédl. Clinta obzvlášť pobavilo, když jsem popisoval jeho helmu „Říkáš, že byla hloupá a směšná?" zeptal se a počkal, až přikývnu. „Výborně. To si budu pamatovat."

Ignoroval jsem ho. Mnohem víc mě zajímalo, co na to řekne Natasha, Bruce a Steve.

×

Ten den jsem měl mnohem víc štěstí než rozumu a záhy jsem si také uvědomil, že to pro mě vůbec není samozřejmá věc.

Je sice pravda, že se Avengeři snažili najít v mé verzi sebemenší skulinku, ale ani se zarputilostí policejního psa se jim to nepodařilo. Nakonec se s tím všichni smířili a dokonce přistoupili na Tonyho podmínky. No, ony to ani nebyly tak úplně podmínky jako spíš prohlášení.

„Takže uznáváte, že Loki není lhář? Že nemá žádný plán, takže mu můžeme důvěřovat?" ptal se a Avengeři souhlasili. Sice mi nebylo tak úplně jasné s čím, ale otázky jsem si nechal na později.

Zůstal jsem s nimi na patře ještě několik hodin, během nichž jsme řešili, co a jak s HYDROU. Ano, správně – my. Avengers mě přibrali do party.

Došli jsme k závěru, že nejprve najdeme jejich základnu a budeme ji sledovat. Zjistíme, co mají v plánu, jak dobře jsou vyzbrojení a hlavně kolik nad-lidí tam je. Natasha se spojila S.H.I.E.L.D.em a zadala dvěma desítkám agentů pokyny na následující týden. Že prý získáme nějaké informace, a pak se uvidí.

Když jsme měli po práci, Tony objednal pizzu. „Počkej, až ochutnáš! Pizzu musí milovat prostě každej," sliboval mi a musím říct, že měl pravdu.

Pracovali jsme jako tým, pak jsme se celé odpoledne bavili a všechno bylo fajn. Dozvěděl jsem se o Natashe a Brucovi spoustu věcí – včetně Hulka –, a i když Clint a Steve nebyli tak sdílní, nekazili zábavu a řekl bych, že se také bavili.

K sobě na patro jsem se vracel až večer a byl jsem šťastný a se svým novým životem naprosto spokojený. A pak se věci trošičku zkomplikovaly...