Kapitola 32, Noční návštěva

Noční návštěva

 

Tu noc se mi nezdál sen. Byla to vzpomínka.

Procházel jsem se zpěněným mořem, vítr mi cuchal vlasy, slunce hřálo každý centimetr odhalené kůže a já se cítil volný. Všude vládl klid a mír, který sliboval, že to tak zůstane až do konce světa. Byl jsem sám na ostrově a byl jsem šťastný.

Zrovna když se moje idylka koupala v poledním slunci, harmonické šumění moře prořízl umělý hlas. „Loki, vstávej prosím."

Přetáhl jsem si deku přes hlavu. „Urg," protestoval jsem a v marné snaze vrátit se do říše snů jsem si přitiskl polštář na uši. Bylo to marné, ale nechtěl jsem se tak snadno vzdát. Rezignoval jsem až po čtvrté výzvě. 

„Fajn! Už vstávám!"

„Pan Stark by tě chtěl vidět."

Sáhl jsem po prvním tričku, co bylo na dosah, a cestou z ložnice se do něj poslepu nasoukal. Zastavil jsem se před prosklenou stěnou a vyhlédl ven. Přes těžká bouřková mračna plná jasných blesků nebyl vidět měsíc, ale městu pod ním to ani v nejmenším nevadilo. Zářilo tisíci světly a nenechávalo mě na pochybách, že tam dole se žije i v – 

„Jarve, kolik je vlastně hodin?" zeptal jsem se.

„Dvě hodiny, třináct minut."

„Jestli nejde o život, začni vyplňovat smuteční oznámení," odtušil jsem a zamířil přímo do výtahu. Musel na mě být žalostný pohled. Kalhoty, ve kterých jsem spával, byly zmuchlané, a tričko jsem si oblékl naruby. Zahlédl jsem v kovovém odrazu svůj bledý obličej s vlasy trčícími každý na jinou stranu. Ani jsem se nenamáhal zvednout ruku a pokusit se je upravit. Byl to takový můj tichý protest na brzké vstávání.

„Co se změnilo mezi tebou a Tonym?" zeptal jsem se Jarvise.

„Vlastně nic," ozvalo se z horního rohu a já bych přísahal, že to znělo neochotně a trochu zahanbeně. „Je těžké najít odvahu, když mě může pan Stark kdykoliv vypnout."

„Nedovolím mu tě zabít," ujistil jsem ho. „Máš můj slib."

„Děkuji, Loki."

„Ale ty mi taky něco slib – od téhle chvíle, jakmile se ti něco nebude líbit, protestuj. Když ti dá Tony rozkaz, který neschvaluješ, prostě ho neposlechni. Je to úplně jednoduché." Zamyslel jsem se. „Vlastně mám pocit, že jsem v tom musel být dobrý. V neplnění rozkazů. Co myslíš?"

„Vlastně ano," připustil. „Předtím jsi... dělal sis všechno po svém."

Úplně jsem zapomněl na krásnou vzpomínku, ze které jsem se tak neochotně probudil, a zasmál jsem se. „Musel jsem být hroznej anarchista," žertoval jsem.

A Jarvis mlčel.

Než jsem si stačil uvědomit, co to znamená a že mi na minulosti vlastně nesejde, protože jsem začal žít pěkně od začátku a s čistým štítem, otevřely se dveře výtahu a já okamžitě přenesl veškerou pozornost na sebe. Vlastně mi to přišlo docela vhod. Teatrálně jsem zažil ruce na prsou a vstoupil do místnosti. 

„Tak řekne mi někdo, proč–"

Zarazil jsem se. V místnosti bylo o jednoho člověka víc, než jsem byl zvyklý. 

Cizinec na mě zíral jako na Boží zjevení, ale nutno říct, že já na tom byl podobně. Rudý plášť a dlouhé blond vlasy mu vlály ve větru přicházejícím z rozbitého okna, na sobě měl brnění – nebo něco tomu hodně podobného –, a v ruce kladivo. Úplně normální. A co se toho rozbitého okna týče... Nejenže byly střepy uvnitř, neznámý návštěvník jimi byl celkem hojně pokrytý, takže nebylo pochyb, že přišel z venku. Ano, naprosto normální.

Cizinec na mě ještě chvíli beze slova zíral, dokud nastalé ticho nepřerval dutý naráz. Ani jsem si nestačil uvědomit, že to způsobilo kladivo, které svému majiteli vypadlo z ruky, protože jsem měl najednou úplně jiný problém.

Neznámý se rychle pohnul a bez varování vyrazil přímo proti mě. Instinktivně jsem o krok ustoupil, jenže ouha, ocelové dveře výtahu byly zavřené a mně nezbývalo nic jiného, než se k nim přitisknout. Stačily mu pouhé dva kroky a vzdálenost mezi námi byla poloviční. Uvědomil jsem si, že jestli zaútočí první a já nebudu dost rychlý, bude to znamenat konec – zápasu a možná i života. Mýho života.

Fajn, takže budu muset zaútočit první, pomyslel jsem si, když byl ještě o kus blíž. Ale jak? A kam? Hlavou mi létaly scénáře počínající mým výpadem a končící praskáním mých kostí. Ono bude asi nakonec lepší, když k žádnému zápasu nedojde, usoudil jsem vzápětí. Samozřejmě, mohl jsem zkusit nějaké ty triky se zelenou mlhou, ale... Ale. Něco mi říkalo, ať to nedělám. Na jednu stranu mě zajímalo, jestli bych dokázal vyhrát. Neznal jsem jeho taktiku boje zblízka, obratnost ani sílu – nebylo by troufalé tvrdit, že bude přinejmenším slušná. Udělal jsem si poznámku, že jednoho dne, až si o něm něco užitečného zjistím, se s ním utkám a uvidíme. Jenže teď by k žádnému boji dojít nemělo. Cítil jsem to. Můj šestý smysl výjimečně nevelel do zbraně a určitě k tomu měl dobrý důvod. Pokud tedy ještě nespal...

Z původně plánované ofenzívy jsem přešel do ostré defenzívy. „Kdo sakra jste?! A o co vám jde?!" vyjel jsem na něj.

Cizinec sebou trhl, ale zastavil se. Nasadil výraz člověka politého kyblíkem ledové vody a následně vyhozeného z okna. A přesně v tu chvíli, když už jsem měl situaci plně pod kontrolou, nějaká záhadná síla profackovala Avengery a vrátila jim i hlas. Celou dobu jen stáli, zírali a k ničemu se neměli, jako by snad zamrzli v čase. Malá poznámka pro vysvětlení – Ásgarďani mají rychlejší reflexy.

Tony se postavil mezi mě a cizince a kousavě poznamenal: „Kdybys nás poslouchal, tak bys to věděl."

„CO JSTE MU TO UDĚLALI?!" zahřměl cizinec – a to „zahřměl" myslím naprosto vážně, dokonce oproti jeho hlasu by hřmění znělo jako statický šum – a zvedl zaťatou pěst proti Tonymu.

„No tak teda moment!" Tentokrát jsem nepotřeboval adrenalinovou injekci , abych se dostal mezi Tonyho a útočníka, než stihlo k něčemu dojít. Jednou rukou jsem odstrčil Tonyho z dosahu neznámého – a ještě k tomu pěkně násilného – cizince a druhou jsem zvedl na obranu proti jeho napřažené pěsti.

Kolik prstů mi zlomí? přemýšlel jsem. Tři, nebo čtyři?

Tipnul jsem si tak čtyři až pět, když by při mě stála štěstěna, ale přesto jsem na něj křikl: „Neopovažujte se vztáhnout ruku na mé přátele!"

Rád bych řekl něco jako: „Jeho ránu jsem hravě odrazil a nastalý zmatek jsem využil k vlastnímu útoku. Když jsem s ním skončil, měl nadvakrát zlámanou právě tu ruku, kterou vyhrožoval Tonymu. Řekl bych, že si dá příště větší pozor, s kým si to vlastně zahrává...", ale to, co následovalo, bylo ve skutečnosti o něco málo hrdinčtější. Namísto mého neohroženého zásahu, vstoupili na scénu Avengeři a celou situaci urovnali.

Vlastně jsem si ani nebyl jistý, jestli by ten neznámý uděřil. Zaváhal, a ještě než se před něj Steve postavil, napřaženou ruku svěsil.

„Thore!" Thor? Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Co je to za šílené jméno? Nechte mě hádat – že on bude taky patřit k Avengerům? Ten kostým tomu nasvědčoval. „Nech toho!"

Než jsem se nadál, Avengeři obestoupili Thora a začali mu něco tiše vysvětlovat. Nezaslechl jsem ani slovo z jejich debaty, protože mě Tony chytl za rameno a táhl někam pryč.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, o co tady sakra jde?!"

Tony ani v nejmenším nevypadal, že by měl chuť cokoliv vysvětlovat. „Takhle jsem si to teda nepředstavoval," utrousil a ohlédl se přes rameno.

Došla mi trpělivost. „O co tady sakra jde?!" zopakoval jsem ostře a bohužel i dost nahlas, takže jsem na sebe znovu upoutal pozornost. „Máš ty vůbec ponětí, kolik je hodin? Vzbudíš mě uprostřed noci jenom proto, abys mě pak zase poslal zpátky?! Tak to teda ne! Nemůžeš se mnou zacházet jako s Jarvisem!"

„Loki," Tony se na mě ani nepodíval, byl stále otočený na Thora a ostatní Avengery. Neuniklo mi, že je dost nervózní. „Já ti to potom všechno vysvětlím, slibuju, ale teď se musím postarat tady o Zlatovlásku, aby nás tu všechny do jednoho nevybil."

„Můžu nějak–"

„Ne," Tony mě uťal dřív, než jsem stihl nabídnout pomoc. Dostrkal mě až na konec místnosti a rovnou zpátky do výtahu. „Prosím, věř mi."

Povzdechl jsem si. „Jarve, připomeň mi prosím, že mu to mám jednou vrátit."

„Samozřejmě, Loki," odpověděl Jarvis.

Tony sebou trhl. „Moment. Jak to že ti týká? Nic takového jsem mu do programu nedal!"

„Já ti to potom vysvětlím," slíbil jsem s úsměvem na rtech.

Tonyho pobavilo, že jsem proti němu použil jeho vlastní slova, a konečně přestal být tolik nervózní. Vycítil jsem příležitost.

„Kdo to je?" zeptal jsem, ale Tony už stiskl tlačítko.

Kovové dveře se daly do pohybu, ale ještě jsem zahlédl zubícího se Tonyho a zaslechl dvě slova, která se stoprocentní účinností zabila všechny myšlenky, co jsem kdy v hlavě měl.

„Tvůj bratr."

Najednou jsem vysvětlení potřeboval ještě mnohem, mnohem víc.