Kapitola 34, Pravdy, polopravdy a lži

Pravdy, polopravdy a lži

Clint se nestal agentem včera. Byl jím už pěknou řádku let a za tu dobu si vypěstoval něco, čemu by se dalo říkat šestý smysl na levárny. Kontrolka v jeho mozku teď blikala zatvrzeleji než ten nejumíněnější ukazatel vybité baterie.

Když Thor skončil s vyprávěním, zeptal se: „To je sice pěkný, Thore, ale k čemu nám to je?"

„Ne, že bychom to nechtěli slyšet, bylo to fakt zajímavý," Tony se usilovně snažil usmívat se, i když měl už toho měl plný zuby a nejraději by šel spát. „Konečně o vás víme něco pořádnýho, když jsme se k tomu předtím vůbec nedostali." Samozřejmě měl na mysli události s Tesseractem a pár vesmírnýma potvorama v hlavní roli. „Ale něco mi říká, že se nám to jen tak nevyprávěl."

„No ano, je tu jedna věc..."

Clint se musel zuby nehty držet, aby ve vzniklé pauze nevykřikl: „Ha! Já to věděl!"

„Chci, abyste co nejlépe pochopili Lokiho situaci," pokračoval Thor. „A já bych rád, kdyby -"

„Poslouchej, Thore." Natasha si byla naprosto jistá, že ten, kdo na tuhle donebevolající žádost o azyl bude odpovídat jako první, by neměl být Clint. Thora moc nemusela – připadal jí namyšlený, bezohledný a nedůvěryhodný – ale tohle... tohle všechno, co jim teď vyprávěl, úplně změnilo situaci. Ne její názor, pouze situaci. „Pokud opravdu přišel o paměť, ať už se to stalo jakkoliv, my ho tu nebude věznit. Vlastně právě naopak. Pokud si přeješ, aby na Zemi zůstal, zůstaneme mezi námi jako nový Avenger."

Když odezněla poslední souhláska, došlo k velmi zajímavému přírodnímu úkazu. V jeden a ten samý okamžik se Thor začal nefalšovaně radovat, zatímco na Clinta šly velmi autentické mdloby.

„Já věděl, že se na vás mohu vždy spolehnout!" jásal bůh.

Natasha se usmívala. „Je to to nejlepší možné řešení," mírnila ho a kvůli Clintovi ještě dodala: „Pro všechny."

Samozřejmě, že předtím by na to Clint nebyl ochoten za žádných okolností přistoupit. Nový Avenger? To tak! myslel si. Tak nějak čekal, že až – spíš jestli – se Thor objeví, sebere mě a vrátí zpátky do vězení, odkud jsem určitě utekl. Ale tohle mu přišlo téměř lepší. Hezky pod dohledem a vůbec.

Skoro to začalo vypadat jako chvilka všeobecného veselí.

„Tak a teď Loki," mnul si Tony ruce, „Jarve, je vzhůru?"

„Ano. A vzkazuje Vám, že pokud mu nehodláte podat vysvětlení, mám nařízeno nenechat spát ani Vás."

„Tak mu to vysvětlení pošleme." Tony se zazubil. „Thore, jdeš?"

×

„Jarvisi, prosím."

„Je mi líto, Loki, ale nemám žádné informace, které bych ti mohl poskytnout."

Povzdechl jsem si.

Nemělo to cenu. Už několik minut jsem se snažil z Jarvise cokoliv vypáčit, opravdu cokoliv, o tom neznámém muži, který byl podle Tonyho můj údajný bratr, ale stále bez výsledku. Nechápal jsem proč. Vždyť Jarvis se tvářil, že chce spolupracovat! Tak proč mi nic neřekl?

Odpověď byla úplná jednoduchá – JARVIS žádné informace neměl. V Tonyho databázích o Thorovi nic nebylo a hledat u S.H.I.E.L.D.u mě vážně nenapadlo.

Znovu jsem si povzdechl.

Začaly mi docházet nápady. Nejdřív jsem čekal na Tonyho, ale to se mi po chvíli omrzelo, a tak jsem se rozhodl, že se dostanu k informacím sám. Já potřeboval informace! Neznámý návštěvník mi pěkně zamíchal karty. Měl jsem vztek, jenže ne tak úplně na Tonyho kvůli jeho nečestné hře, jako spíš na sebe. Ten muž tam dole byl můj bratr – to jsem jasně cítil, ať jsem se to snažil popírat nebo logicky argumentovat sebevíc –, ale já si ho nepamatoval.

Musel jsem to říct nahlas, jinak bych se z toho zbláznil. „Je to moje chyba," zamumlal jsem tak, aby to JARVISovy reproduktory neslyšely.

Tak nějak bezděky jsem se přemístil k oknu a zíral ven. Obloha se vyjasnila a měsíc svítil v plné síle, ale toho jsem si ani nevšiml.

Můj bratr se jmenuje Thor. Jo. Thor. Vůbec to není šílený jméno, Loki, vůbec ne, přemítal jsem.

A asi je taky Avenger, soudě podle toho oblečení, uvažoval jsem dál. A to kladivo? No co, Tony má oblek, Steve štít a Clint luk, tak proč by on nemohl mít kladivo? Jo a ten plášť, na ten bych málem zapomněl.

„Loki? Pan Stark se ptá, zda jsi vzhůru."

„Jarve, toho pana si přede mnou odpusť," napomenul jsem ho, ne nepřátelsky. „A hodlám být vzhůru, dokud sem Tony laskavě nepřijde a všechno mi nevysvětlí." A ještě jsem dodal: „Vlastně bys mi udělal službu, kdybys ani jeho do té doby nenechal klidně usnout."

Chvilku byl ticho, ale já to před očima viděl úplně jasně – JARVIS tlumočí můj vzkaz a Tony odpovídá nějakou sarkastickou poznámkou. Ten jeho jedinečný smysl pro humor rozděloval celé lidstvo na dvě části. První část, ta méně početná, ho milovala, a ta druhá, drtivá většina, obracela oči v sloup, a šla si raději po svých.

„Pan Stark –"

„Tony," opravil jsem ho trpělivě.

„– jde za tebou."

Hallelujah! pomyslel jsem si, aniž bych tušil, co to znamená. Tony používal spoustu slov, jejichž význam mi nebyl tak úplně jasný. O nadávkách nemluvím, ty jsem tlumočit opravdu nepotřeboval...

Muselo mi stačit pouhých dvacet vteřin na to, abych si jakž takž srovnal myšlenky – marná snaha – a nabral do plic dostatečné množství vzduchu, který by mi vystačil na všechno to, co jsem chtěl Tonymu říct.

Abych pravdu řekl, původně jsem se na něj chystal křičet, ale nakonec na to vůbec nedošlo.

×

Seděl jsem vedle Thora na gauči a poslouchal. Tony nás opustil už před několika hodinami s tím, že jde dospat dluh z minulé noci, a mě tak ponechal svému osudu. Nebo spíš své minulosti, abych byl přesný.

Thor byl až překvapivě trpělivý a s nadšením, které vyzařuje pouze shipper při vysvětlování slova fandom, mi odpovídal na veškeré otázky. A že jich bylo. Nakonec to dopadlo tak, že už jsem se ani nemusel ptát, bratrovo vyprávění prešlo do monologu.

„No dobře, toho bratra bych ti ještě věřil," připustil jsem, i když ne zrovna ochotně. „A ten zbytek... Ne, to fakt ne, to už je moc." Thor nevypadal ani tak zoufale jako spíš pobaveně. A šťastně. „Na druhou stranu to dává až moc velký smysl, než aby to nebyla pravda," uvažoval jsem dál.

Thor se zasmál. „No ano, zní to možná trochu –"

„Šíleně? Neuvěřitelně?" napovídal jsem mu.

„– neobvykle, ale je o pravda."

Pravda? To byl v tu chvíli dost relativní pojem. Spousta toho, co mi Thor říkal, nebyla sice čistá pravda, ale zase ne tak úplná lež. Záleží na tom, jaký máte názor na zamlčování. A za to, že Thor zamlčoval v měřítku dosud nevídaném, mohla za to Natasha, která jen tak náhodou prohodila: „Pro něj je to nový začátek. Nebude vědět, co mu sám neřekneš."

„Fajn. Tak jsme teda bráchové," řekl jsem a zamyslel se. „To mi ještě přijde v pohodě. Navíc mám pocit, že to tak vážně je," dodal jsem po chvíli. A vážně to tak bylo. Z nějakého neznámého důvodu jsem věděl, že to tak je. Když mi Tony včera řekl, že Thor je můj bratr, ve skutečnosti jsem nechtěl vysvětlení, protože jsem prostě věděl, že to tak je, ale víc informací. Ty mi teď Thor poskytl, ale já rozhodně nebyl tak spokojený, jak jsem si myslel, že budu.

„Ale Ásgard? Země – nebo podle tebe ten Midgard? A... Sakra, jak to bylo dál?"

„Álfheim, Vanaheim, Jötunheim, Múspellheim, Niflheim, Svartálfheim a Helheim," opravil mě trpělivě. „Devět světů pod vládou Ódina. Našeho otce."

PRAVDA.

Musel jsem uznat, že na tom královském původu něco bude – Thor opravdu mluvil vznešeně a nadpozemsky.

„Ódin... Král... Hm... Kdo z nás je starší?" vypálil jsem bezmyšlenkovitě.

Thor zaváhal.

„Já," odpověděl nakonec váhavě a pozorně sledoval, jak zareaguji.

PRAVDA.

Nejsem si tak úplně jistý, jakou reakci vlastně čekal, ale rozhodně ne nadšení
„Uf! To se mi ulevilo!" smál jsem se. „Už jsem se bál, že bych to po něm musel vzít já! No, to bych vážně nechtěl."

Thor mě chvíli mlčky pozoroval, ale pak se usmál. „Tak jako tak to budu muset být já, protože ty jsi vlastně ani nikdy nechtěl být král."

LEŽ.

„Když už jsme u toho – kolik že mi to vlastně je?"

„Tisíc čtyřicet sedm."

PRAVDA.

Hvízdl jsem. „Tak to je něco."

„Na midgardské poměry ano," Thor si krátce povzdechl. „Ale pro bohy ne."

„Bohové... Není to přehnané?"

Thor pokrčil rameny, ale nepřestával se mi dívat do očí. Zřejmě přemýšlel, jestli si z něj nedělám srandu.

„Tisíc let, hm, to není zrovna málo... Aspoň už chápu, proč máme tolik společných vzpomínek."

Thor se usmíval a já se musel smát taky.

Je fajn mít tak veselého bratra, pomyslel jsem si, září jako sluníčko.

Ještě chvíli jsem přemýšlel o všem těch společných zážitcích, které jsem s Thorem měl. Začínal jsem mít pocit, že  by to celé hravě vystihlo jediné slovo – idylka. Jenže něco mi na tom všem nesedělo. Byl to jenom takový drobný detail, ale proč se o něm Thor nezmínil?

„Thore?"

Thor ke mně zvedl oči. „Hm?" zamumlal s pusou plnou jídla, které nám sem nechal Tony přinést k večeři.

„Co se stalo, že to skončilo takhle?"

Thor přestal jíst a podíval se na mě. „No," začal věcně. „Před nějakou dobou jsme se trochu pohádali a tys zmizel z Ásgardu. Za dva roky ses objevil tady na Midgardu, krátce jsi se setkal s Avengers. Pak jsme se vrátili na Ásgard, ale ty jsi zase, i když ne zrovna dobrovolně zmizel. A nakonec jsi se zase objevil tady."

Zamyslel jsem se nad tím. „Aha, to zní... zajímavě," řekl jsem nakonec.

Jestli se tak okázalé zamlčování ještě dalo považovat za pravdu, to už nechám posoudit vás.