Kapitola 35, Reflektivita zrcadel rezonátoru

Reflektivita zrcadel rezonátoru

Tony Stark byl následující noc ve své podzemní dílně.

Pepper mu často říkala, že tam tráví až příliš mnoho času, ale on zase tvrdil, že čím víc tím líp, protože jeho vynálezy pomáhají světu.

Já jsem se rozhodl zdržet hlasování. A přesto, když jsem scházel schody k jeho soukromému ráji, nemohl jsem si pomoc. Jarvis mi toho spoustu řekl o tom, co Tony dělá – že je Iron Man a vynálezce, ale i podnikatel a mecenáš – a mně přišlo úžasné, že mu jeho práce a rodinné bohatství otevřelo cestu k superhrdinskému životu. A že toho využil k dobré věci.

Sešel jsem až dolů a od Tonyho dílny mě dělila pouze skleněná stěna se zamykacím panelem.

„Jarve? Mohl bys prosím?"

„Jistě," odpověděl a na obrazovce se objevil zelený symbol odemknutého zámku. „Ale musím tě varovat. Tony má své vlastní metody, jak se soustředit."

Naivně jsem pokrčil rameny a část skleněné stěny se odsunula. Okamžitě na mě zaútočilo spoustu vjemů, jako třeba odér motorového oleje, benzínu, spálené gumy a dalších více či méně odporných pachů, které svou intenzitou jakoby soutěžily o pozornost. Byla to ovšem marná snaha, protože jasným vítězem byl ohlušující hluk, který sice nepronikl průhlednou izolační stěnou, ale teď atakoval moje ušní bubínky.

„Co se to tady sakra děje?!"

Nečekal jsem na odpověď, protože mi bylo jasné, že mi Jarvis určitě neodpoví, když ani já neslyším sám sebe. Pro jakous takous ochranu jsem si dlaněmi zakryl uši a pohledem vyhledal Tonyho. Stál ke mně zády a rukama před sebou dělal složitá gesta.

Na zdejší poměry velmi potichu, až skoro neslyšně, jsem se připlížil za Tonym. Čím déle jsem si na ten hluk zvykal hluk, tím jasněji jsem začal rozpoznávat nepravidelné údery a... Zpěv? Jo, byl to zpěv.

Zastavil jsem se těsně za vynálezcem, který už zřejmě přišel o sluch definitivně, protože i hluchému by ta písnička přišla moc nahlas, a zakřičel: „OKAMŽITĚ TO ZTUM!"

Tony sebou překvapeně trhl, ale splnil rozkaz, až už bylo konečně slyšel vlastního slova. Hudba zůstala hrát v pozadí.

„Co tady hledá Jeho královské Veličenstvo?" zatrylkoval.

„Přišel jsem se podívat, co děláš, smrtelníku."

Tony zamával šroubovákem, který držel v pravé ruce. „S tím smrtelníkem pozor, na to jsme my lidé hákliví."

„Jak je libo." Zavrtěl jsem hlavou. „Nemůžu uvěřit, že jsi nic neřekl. To tě nenapadlo zmínit, že jsem... že nejsem člověk?"

„Upřímně? Já si nebyl jistý."

„Přestaň mi lhát."

„Já nelžu." Tony se naoko uraženě otočil zpátky k hologramu. „Věděl jsem, že nejseš člověk ale emzák, jenže nic víc. Moc jsme toho předtím spolu nepokecali, víš?"

„Jo, Thor mi něco naznačil."

„Co přesně?"

Zdálo se mi to, nebo znejistěl? 

„To je vlastně důvod, proč jsem tady," řekl jsem. Od samého začátku mě znervózňovalo, že všichni okolo ví něco, co já ne, a brzo mi došlo, že to něco byla nějaká velmi nepříjemná událost z minulosti. Čím více se tomu všichni vyhýbali, tím dál víc jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že to nechci vědět. „Vlastně jsem ti přišel poděkovat. Thor říkal, že nebýt tebe, mohl jsem dopadnout mnohem hůř."

Tony pokrčil rameny. „Myslíš tu záležitost se S.H.I.E.L.D.em? To už je za námi. Teď když je tu tvůj brácha, nemáš se čeho bát a už se nestane, že –"

Tony se najednou zarazil. Chvilku zíral před sebe, pak se otočil a prohlížel si mě, jakoby mě snad viděl poprvé.

Samozřejmě jsem neměl šanci zjistit, co se děje. V Tonyho hlavě se právě odehrávalo něco vzdáleně podobné boji. Snažil se spojit tři naprosto odlišné osoby do jedné.

Lokiho, Jötuna a prince ásgradského, který byl vychován k nenávisti k vlastním předkům a po vlastním selhání spáchal sebevraždu.

Lokiho, který se pokusil ovládnout Zemi. Bezcitného a krutého parchanta, chladkorevného vraha a bezohledného narcisty.

A Lokiho bez vzpomínek.

×

„Že co?"

„Ehm..." Tony si promnul zátylek a svých myšlenkových pochodů se pokusil zbavit názorným potřesením hlavy. „Jsem trochu mimo, promiň, nemůžu rozlousknout tohle," řekl a ukázal na hologram před sebou ve snaze odvést pozornost.

Povedlo se.

„Co to je?" zeptal jsem se okamžitě.

Na hologramu přede mnou bylo malé oválné něco. „Vysokofrekvenčí laser, můj nejnovější vynález," řekl hrdě a ukázal na několik řádků čísel a písmen dole. „A tohle je paramagnetická rovnice vakuové paprskové stability."

„Mohl bys česky?"

Tony se zasmál. „Zapomínám, že tu jsem jediný génius," poznamenal samolibě.

„Neříkal jsi náhodou, že to nemůžeš rozlousknout?"

„Jsem na nejlepší cestě," prohlásil a zatvářil se jako socha dobyvatele na podrobeném území – jako ten nejlepší na světě.

Dlouho mu to ale nevydrželo.

„Pane, proč Lokimu lžete?" ozval se Jarvis. Prásknul právě vlastního pána? Bod por tebe, Jarve! „Právě jste na devíti procentech pravděpodobné úspěšnosti."

„Pracuju na tom!" odbyl ho a chvilku se mračil na čísla dole. „Prohoď hodnoty x s absolutní hodnotou parametru a ještě před to celé přidej limitu."

„Hotovo," odpověděl okamžitě Jarvis. „S úhlem třicet stupňů a štítkem ze zlata je pravděpodobnost úspěchu jedenáct procent."

„No, bude to muset stačit."

Tony vzal ze stolu před sebou malý šroubovák, žlutou destičku a malou černou žárovičku. Sledoval jsem ho, jak přechází celou místnost a naklání se nad malý oválný vysokofrekvenčí laser o velikosti lidského oka, teď rozebraný na malé dílky.

„Nech mě hádat – devadesát procent, že to vybuchne?"

„Neee," protáhl Tony, aniž by vzhlédl. „Jenom osmdesát devět."

Povzdechl jsem si. Pud sebezáchovy mi nedovoval přiblížit se k té mini časované bombě, kterou Tony tak láskyplně dával dohromady. Otočil jsem se zpátky k rovnici. Všechna ta čísla a písmena mě něčím nevyslovitelným dráždila.

„Jarve, jakej to má princip?" zeptal jsem se.

Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem se přes všechny známé i neznámé konstanty prokousal. Jarvis mi ochotně vysvětlil každé písmenko a promítal na hologram všechny vědecké i laické webové stránky s informacemi. S úsměvem jsem si uvědomil, že jsem první Ásgarďan, který umí zacházet s internetem.

„Už to skoro mám!" ozvalo se za mnou.

Skepticky jsem se otočil. Jedenáct procent je málo, proletělo mi hlavou.

Možná jsem ho měl zastavit, když říkal „Jarve, pusť to!", ale veškerá moje mozková kapacita se právě podobala zaseknuté gramofonové desce.

Reflektivita zrcadel rezonátoru.

Reflektivita...

Reflektivita...

Nemohl jsem si pomoct, ale ta tři slova se mě pořád držela. Ani zvuk exploze a jasná bílá záře, když se Tonyho vysokofrekvenčí laser s úspěšností jedenácti procent rozletěl na kousky menší než ty, ze kterých ho předtím dával dohromady Tony, mi ta slova z hlavy nedostaly.

Tony, stojící jen krok od kouřící se hromádky spáleného kovu, drátů a zlata, si nevěřícně třel zátylek.

„Už mi zbývá jenom jedna luminiscenčí svorka," poznamenal ponuře.

„Tak nebudu tak zbrklej a zamysli se." Ukázal jsem na holografickou rovnici. „Někde je tam chyba."

„Není," odpověděl tvrdošíjně Tony a šroubovákem ryl do kouřící hroudy. „Jenom musím změnit vodič. Třeba hliník. Co ty na to, Jarve?"

Zavrtěl jsem hlavou. Pohled mi okamžitě padl do rohu holgrafické desky na jeden článek z velké části překrytý periodickou tabulkou. Zvětšil jsem si ho.
„Stimulovaná emise fotonů je přímo úměrná své frekvenci a fázi," četl jsem nahlas. Tony přestal foukat do černého prachu. „V tom případě je reflektivita zrcadel rezonátoru nepřímo úměrná výkonu, ne?"

To už stál Tony stál vedle mě a očima kmital po rovnici.

„V tom případě přesměrováním fotonů ničeho nedocílíme."

„Musíme upravit frekvenci a fázi lineárně, a potom exponenciálně."

„Pod úhlem třicet tří stupňů?"

„A s x opačným k y."

Tony chvilku mlčel, sám pro sebe v duchu počítal, a pak řekl Jarvisovi, ať i on udělá nové výpočty. 

Napětí se dalo krájet.

„Počítám pravděpodobnosti úspěchu," odpověděl. „Devadesát osm procent."