Kapitola 37, Hranice svobody

Hranice svobody

Ráz na ráz možná není ten správný slovní obrat. Výstižnější by bylo: A od tý doby šlo všechno vzdušnou čarou rovnou do háje.

Ze začátku to vypadalo dobře. Podařilo se mi ukecat Tonyho, aby mě vzal sebou. Jenže Tonymu se zase podařilo ukecat mě, abych k němu připojil v jednom z jeho obleků. Jen bohové ví, proč byl jeden z jeho obleků o deset centimetrů vyšší než ty ostatní − doteď nemám odvahu hádat, pro koho byl původně určený.

Kdyby nebylo JARVISe, byl by ze mě krvavej flek na newyorské ulici. Vlastně kdyby bylo po jeho, vůbec nikam by se neletělo...

„Chce to jen trochu praxe," opakoval pořád Tony a já měl chuť opáčit, že jestli tomu tak moc věří, ať z toho udělá slogan pro sebevrahy. Ale mlčel jsem, protože pomalu, opravdu pomalu, se mi to začalo dostávat pod kůži. Po tisíci kilometrech se mi přestal můj vlastní učitel hystericky chechtat. Po pěti tisících kilometrech mi otrnulo tak, že jsem neměl strach zkusit salto. O deset tisíc kilometrů později ze mě byl expert-začátečník.

Myslete si, co chcete, ale afgánští teroristé byli pěkný bábovky. Rozhodně proti nám neměli sebemenší šanci. Tonyho vysokofrekvenční laser bez problémů vyřadil systémy všech zbraní, které ukradli Stark Industries, a Tony osobně si pak podal i všechny zloděje.

A já jsem... No, už kvůli jejich samopalům bylo fajn mít kolem sebe tolik kovu na ochranu, ale na druhou stranu to bylo extrémně nepraktické a i když skelet znásoboval mou sílu, zároveň mě taky dost zpomaloval. Uprostřed bitevní vřavy jsem si uvědomil, že i když tenhle styl boje Tonymu možná vyhovuje, mně teda rozhodně ne. A tak jsem prostě nechal oblek oblekem a šel jsem na to postaru. Jakmile si Tony všiml osamoceného obleku, začal na mě ječet, co si jako myslím, že dělám, a ať koukám zalízt zpátky, protože on mě nechce mít na svědomí.

Nechápu, jak si mohl myslet, že ho slyším. Kvůli střelbě, výbuchům, křiku a adrenalinu v krvi jsem byl jako hluchý. Přestal jsem přemýšlet a nechal reflexy, ať dělají, co uznají za vhodné. A století práce s magií se taky zřejmě nezapomínají − obrazně řečeno, samozřejmě. Všechno mi to šlo samo od sebe a bez přemýšlení.

×

O dvě hodiny později, když jsme se vrátili do Toweru, jsem už nadobro ztratil dech. Celou cestu zpět jsme debatovali a zpracovávali prožitý zážitek. Tony se každou chvíli dusil smíchy a když vystoupil z obleku, nebyl ani schopný jít rovně. Aby náhodou nespadl přes okraj, vzal jsem ho levačkou pod paží a táhl dovnitř. Byla chladná noc.

„Pořád nemůžu uvěřit," smál se zrovna, „žes to fakt udělal! Mohlo bejt za vteřinu po tobě!"

„Ale nebylo," smál jsem se taky. „A viděls, jak se tvářili?"

„Jako by viděli Boha!"

V novém záchvatu smíchu jsme vklopýtali dovnitř.

„Jarve, světla," poručil Tony, jakmile našel ztracený dech, a JARVIS splnil rozkaz.

V tu ránu nám už nebylo do smíchu. Na vysokých židlích kolem baru seděla celá mstitelská sestava.

×

Věděl jsem, že jsme v háji. Jenom jsem neměl tušení, kdo z nás dvou víc.

Tony mi nemusel říkat, že děláme něco, co bychom neměli. Stačilo, že mi ze zápěstí sundal ten sledovací náramek.

Ten, se kterým si teď ostentativně pohrávala Natasha.

„Kurva," slyšel jsem Tonyho zamumlat a sám bych to nevyjádřil líp.

Samozřejmě mi bylo jasné, co se ode mě očekává − že dokud se nerozhodne jinak, nevystrčím ze Stark Toweru nos a budu nosit ten náramek. I když jsem neznal pravý důvod, nestěžoval jsem si. Jenže to teď znamenalo, že tenhle náš noční útěk byl nelegální.

Clint seděl na jedné z barových židlí hned vedle Natashy. Culil se na mě přes sklenici zlatavé tekutiny, kterou držel v ruce.

Kdyby nenašli ten náramek, mohli jsme se z toho nějak vykecat. Mohli jsme třeba... Mohli? Nebo by byla situace tak jako tak ztracená?

Sakra.

Nikdo nic neříkal. Tony na mě pořád plnou vahou visel a já neměl myšlenkovou kapacitu na to, abych ho pustil.

Může to být snad ještě horší?

Thor stál na druhé straně místnosti. Mělo mě uklidnit, že nikdo nebyl ozbrojený?

Proč nikdo nic neříká?

Steve stál z druhé strany baru naproti agentům, v ruce žádný alkohol.

Na co se čeká?

Tony zřejmě usoudil, že se čeká na něj. „Ehm," spustil. Jeho výřečnost dost pokulhávala, pokud ji tedy rovnou nenechal na jiném kontinentu. „No..."

Dloubl jsem ho loktem do žeber, aby zmlkl. Tady nebyl prostor na vyjednávání.

„Co sis myslel, Starku?" zeptala se bezbarvě Natasha. Myslím, že kdyby křičela, byl bych klidnější.

Doufal jsem, že Tony přijde s něčím duchapřítomným a z celé situace nás oba hravě vyseká. Neměl jsem tušení, jak tohle dopadne, ale bylo mi nad slunce jasné, že na výsledku už nic nezměním. Porada už proběhla bez nás.

„Já jsem ani tak nemyslel, jako spíš konal," řekl obžalovaný.

Nejdřív jsem chtěl Tonymu za takovou obhajobu jednu vrazit. Až pak mi došlo, že nás nehájí. Jenom nastavuje vlastní kůži, aby schytal kulku místo mě. Máš to u mě, pomyslel jsem si.

Steve si založil ruce na hrudi. „To je vidět! Kdyby nás JARVIS nevzbudil−" spustil rozhořčeně.

Tony se napjal jako tětiva a vyskočil, až mě udeřil temenem do brady. „COŽE?! Tak JARVIS nás prásknul?!" vykřikl.

Clintův samolibý úsměv se prohloubil. Odložil sklenici vedle otevřené lahve. „Kdo by to byl řekl? Že i vlastní vynález s tebou ztratí trpělivost..."

„JARVISI!!!" vykřikl Tony napůl v zoufalém šílenství, napůl v nevěřícné konsternovanosti.

Na druhé straně byl JARVIS ztělesněný klid a vyrovnanost. „Je mi líto, ale ten nápad se mi vůbec nelíbil. Bylo to příliš nebezpečné a nedomyšlené, a proto jsem se rozhodl neuposlechnout rozkaz. Je to úplně jednoduché."

Myslel jsem, že asi omdlím. Vážně řekl to, co si myslím, že řekl? Vážně mě prakticky citoval? Ne, to není možné, muselo se mi to jen zdát!

Snažil jsem se tvářit, že s tím nemám vůbec nic společného a přitom mě to upřímně šokuje. A nebylo to ani tak těžké. Vždyť Jarvis měl být náš spojenec! Když už bylo všechno stejně ztracené, měl nám pomoct a zachránit situaci.

Koutkem oka jsem zachytil Tonyho pohled a nenápadné pokrčení ramen mým směrem. Aha, pomyslel jsem si, ani ty už nevíš, co dělat.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme totálně bezmocní.

A taky že Clint si z nás právě udělal živý terč. Výsměšně se zubil od ucha k uchu a s každým nervózním pohledem Tonyho se jeho úsměv ještě prohluboval. „Řekněte mi, jestli vám to fakt stálo za to? Jedna taková blbost, která vám určitě přišla strašně zábavná a co já vím jaká ještě, a teď už to máte oba dva spočí–" Zmlkl uprostřed slova. „Slyšeli jste to taky?"

Slyšeli. Zvuk, jako když šlápnete komárovi na ocas. Na hranici toho, co slyšíte, a toho, o čem si nejste jisti, že jste vůbec zaslechli.

„Pane," ozval se JARVIS dřív, než jsme to stihli hodit za hlavu. „Někdo se právě objevil na přistávací ploše."