Kapitola 39, Věř nebo ne

Věř nebo ne

Když se po pár hodinách začal neznámý-známý probírat, sledoval jsem to z druhého konce místnosti. Neměl jsem zrovna ten nejlepší výhled, ale pořád lepší než to nic, které mi taky hrozilo.

×

Sotva ta čtyři slova Tony vypustil z úst, strhla se lavina. Mstitelé mluvili jeden přes druhého a býval by se nikdo nic nedozvěděl, kdyby JARVIS nezjednal klid tím, že pustil kamerový záznam. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele jsem sledoval celou scénu ještě jednou, o nic méně konsternován.

Když mladík na záznamu vyslovil poslední větu, strhla se nová lavina. V první ataku se Avengeři vrhli na mě a na Thora, aby zjistili kdo, kdy, kde, jak a proč, ovšem bezvýsledně – já na něj víc vzpomínek neměl a Thor ho v životě neviděl.

Nakonec jsme si dali dohromady, že ho neznám více než dva roky a vzhledem k tomu, že byl teď tady – Tony předpokládal, že podle zranění, které jsem mu z jediné vzpomínky na něj popsal, musel zemřít – jsem mu zřejmě i zachránil život.

Později, když už to nebylo o tom, kdo křičí víc, nýbrž kdo má nějaký rozumný nápad, odešla Natasha. Prohlásila, že jestli kdokoliv chce zpátky to žezlo, musíme ho mít pod dohledem. Vzala by sebou i Clinta a Steva, ale první se zuby nehty bránil mě pustit z očí a druhý prohlásil, že tady bude užitečnější, takže nakonec odcházela sama. Když mě míjela, řekla tak tiše, aby ji nikdo neslyšel: „Jsi součástí týmu, tak si to pamatuj."

Určitě to byla nějaká zakódovaná zpráva, jenže já tehdy to pochopil úplně špatně. Myslel jsem totiž, že se mi tím snaží říct, ať se zapojím do řešení problému, a tak jsem se zarytě bránil, když mě Steve chtěl poslat pryč. Odmítal jsem s tím, že jsem očividně jediný, koho ten ne-pozemšťam zná, takže bych měl vést výslech. Tony, který se tvářil jako sudička se špatnými zprávami, se mnou souhlasil. Zvítězili jsme a argumentem, že v mé přítomnosti bude jednodušší z něj páčit informace.

×

A tak jsem teď, když se začal neznámý-známý probírat, stál stranou se slibem, že budu mlčet a nechám to na nich. A že nic z toho, co řekne, nebudu brát vážně.

Upřímně nevím, co jsem čekal. Celou dobu jsem všem okolo, dokonce i sám sobě, nalhával, že je mi jedno, co se v minulosti odehrálo. A najednou se objevil někdo, kdo nevypadá, že mě má radši bez vzpomínek, a já začal být zvědavý. Něco v hloubi mysli mi říkalo, že to není dobrý nápad a že by bylo lepší prostě zapomenout, ale ten hlásek byl pohřbený pod milionem zbytečných otázek s jediným rozumným argumentem: Cokoliv se dřív stalo je navždy součástí mě a mé minulosti. I kdyby to byla jen hloupá historka, nemůžu to jen tak nechat být.

A tak jsem tam tak stál s oficiálním posláním vytáhnout informace z toho kluka, ale zároveň sám pro sebe zjistit víc o tom, co o mně vlastně všichni ví a co mě uniká.

×

Ze všeho nejdřív se snažil tasit meč. Trhl sebou, když si uvědomil, že ho spoutané ruce nepustí, a ještě víc znejistěl, když zjistil, že svůj meč ani nemá. Zvedl vyděšený pohled lovené zvěře k Avengerům. Nikdo se ani nepohnul.

Byl tak mladý. Nemohl jsem tomu uvěřit. Vypadal tak zranitelně, až jsem k němu pocítil náhlou lítost.

Cizinec rychle přejel pohledem po každém Mstiteli, ale u Thora se zastavil. Zíral na něj. A pak se usmál.

„Ahoj Thore," zubil se na něj. „Rád tě konečně poznávám! Loki mi toho o tobě tolik řekl, že mám pocit, jako bych tě znal celý život."

Teď jsme pro změnu zírali všichni, ale na Clinta to očividně žádný zvláštní dojem neudělalo. „Co jsi zač? A co tu chceš?" vyštěkl na něj.

Cizincův pohled ho následoval. „Burton, že jo?" Jeho úsměv se rozšířil. „Ta záležitost s ovládáním mysli mě moc –"

Kdyby ho Steve nechytil za rameno, Clint by určitě začal vraždit.

„CO SEŠ ZAČ?!" vyštěkl znovu.

„Vlastně nikdo." Pokrčil rameny a vypadal víc v pohodě než kdykoli předtím. „Už jsem na odchodu," řekl a sepnul prsty do zvláštního gesta.

Pouta při dopadu na zem zacinkala.

Prosmýkl se kolem Clinta, který se na něj zuřivě vrhl, klidně obešel útočícího Steva a vyhnul se Thorovu kladivu. Jeho zbraně ležely na stolku v půli cesty mezi mnou a ním.

Sakra, je dobrej, pomyslel jsem si. Ať už je to kdokoliv.

Zastoupil jsem mu cestu a on si mě konečně všiml. Ztuhl a zůstal stát.

„Loki?" hlesl tiše a těkal očima mezi mnou a Avengers. Už se neusmíval.

Mlčel jsem. Přesně podle dohody.

Rozbitá formace Avengerů se mezitím znovu utvořila. Steve stál přímo za zády neznámého, po jeho levici Thor a na druhé straně Clint, zbraně ve střehu. Bruce byl za mnou, dech klidný.

„Odkud ho znáš?" zeptal se.

Cizinec si založil ruce na hrudi a na důkaz vzdoru bojovně vystrčil bradu.

Ano, bylo to stejně legrační jako to zní.

„To vám neřeknu," odsekl. No teda, ten střídá emoce rychleji než Tony partnerky... „Když vám to nechce říct Loki, tak ani já."

Clint se nebezpečně ušklíbl. Bylo mi jasné, že teď přijde nějaká velmi, velmi nepříjemná poznámka.

„Radím ti dobře, mluv." Jakoby už snad měl vyhráno, sklonil luk. A je to tady. „Z Lokiho bychom to už dávno vypáčili, naneštěstí ztratil paměť."

Pomyslná vystřelená rána nezasáhla cíl. Neznámý se nenuceně usmál.

„Takové kouzlo neexistuje," prohlásil s jistotou teroristy-fanatika a svou si vedl dál: „Kdyby ano, věděli bychom to a už dávno ho použili. Život by byl mnohem lehčí, když –"

„Nerozumíš," přerušil ho Bruce mírně. Tomu klukovi to mluvilo samo, nepotřeboval ani postrčit. Začal jsem si myslet, že když aspoň chvilku udrží pozornost na jednom tématu, nebude zas tak těžké z něj něco dostat. „Má to co dělat s Yggdrasilem."

Zavrtěl hlavou.

„Ale jo," nedal se Clint a dal si vedl svou. „Nepamatuje si ani tebe."

Steve zkusil něco říct, ale namáhal se zbytečně, protože ten kluk se na mě zafixoval pohledem. Nehýbal se, ani se nijak netvářil. Jako by snad na něco čekal. Měl jsem mu dát signál?

„Loki," promluvil nakonec trpělivým a vlídným tónem. „Nevím, co za hru to tu hraješ, ale mně to nevadí. Vážně. Budu hrát taky, jen mi řekni pravidla. Prosím!"

Znělo to jako volání o pomoc, ale já neměl nejmenší tušení, o čem to mluví. Jasně, znám ho – oprava, znal jsem – a asi jsem mu i zachránil život, ale co jsem měl udělat právě TEĎ? Každá rada drahá...

Neuhnul jsem pohledem, nepohnul jsem se ani o milimetr. „Nevím, kdo jsi," řekl jsem co možná nejklidněji to šlo.

Okamžitě jsem svých slov litoval. Oceánově modrá jeho očí – nejsem blázen, fakt byly najednou modrý – proletěla bleskovou rychlostí celou paletu odstínů a zastavila se na vybledné šedé. A pak z těch oči vytryskla jediná slza.

„Ne, Loki, tohle mi nedělej." Viděl jsem, jak se nutí do pohodového úsměvu. Snažil se přetvařovat, ale chvěly se mu rty a třásly ruce. Nevypadal na dobrého lháře. „Jestli chceš, abych odešel, tak půjdu. Já vím, že jsem pro tebe jenom další problém a že ti bude líp, až se mě zbavíš, ale..." Sepnul ruce v zoufalém gestu. „Ale prosím ne takhle! Prostě mi to řekni a já slibuju, že už mě nikdy neuvidíš."

Úplně bezradný jsem se pokusil zachytit pohled nějakého Avengera. Dělejte něco! prosil jsem je v duchu, ale jestli měly své myšlenky vepsané do tváří, tak jsme byli všichni s rozumem v koncích. Clint nevěřícně kroutil hlavou jako divák, který ani za dva bohy nemůže přijít na kloub té satiře na jevišti, Steve nakrčil obočí a kousal se do rtu a Thor se mračil hůř než buldok. Na Bruce jsem neviděl, protože stál přímo za mou a já nemohl odtrhnout pohled od cizince přede mnou.

„Myslím, že to nechápeš," promluvil nakonec někdo. Bruce? Nebo Steve? „Ale když nám řekneš, proč jsi přišel, můžeme ti pomoc. Pochopili jsme, že máš nějaký problém, že?"

Mávl rukou, jako by na tom nesešlo, a konečně se ode mne odvrátil. Za nový cíl si zvolil Thora. „O co tady jde?" zeptal se rázně. Svaly v obličeji měl napnuté, rty sevřené a ve tváři směsici vzteku, zoufalství a odhodlání.

Bratr mu odpověděl něco o Yggdrasilu, soudu a trestu. Nechápal jsem souvislost.

Ani on nebyl spokojen s odpovědí. „Blbost. Nemožné. Takhle to nefunguje," protestoval a těkal pohledem ze mě na Thora. Pak se na půl úst usmál. „Na druhou stranu by to leccos vysvětlovalo."

„Například?"

„Že jsem ho nemohl najít. Že ho ještě nedostal žádnej Lovec." Kývl bradou k Thorovi. „Nebo že s tebou zůstane v jedný místnosti i po tom, co se stalo na Bifrostu."

Teď sebou z nějakého záhadného důvodu trhli všichni kromě mě. „Jak ses to, u všech bohů, dozvěděl?!" rozkřikl se Thor.

Rudovlásek pokrčil rameny, jakože už si nevzpomíná. Chtěl jsem se zeptat, o co jde, ale Steve mě pohledem umlčel.

„Dobře, dejme tomu, že to skutečně je ztráta paměti –" spustil znovu s pohledem přikovaným na mně.

„Je, to mi věř."

„– a že to má skutečně co dělat s Yggdrasilem," pokračoval.

„Velmi pravděpodobně."

„Ale v tom případě to není trvalé!" vykřikl a rozpřáhl ruce. V radostném očekávání na mě upřel jasně zářící rezavé oči, stejné jako při svém příchodu.

A pak se strhla bitva.